19.3.2024 | Svátek má Josef


BTW: Voda

26.7.2008

 
Co člověka napadne jako první? Chladivý doušek vody ve vyprahlých ústech, kapky deště na sluncem rozpálené pokožce nebo pohled na neústupnou nekonečnost plynutí řeky?
Už novorozeňátka se zklidňují v náruči teplé vody, laskána matčinýma rukama, prohřívána a konejšena živlem, ve kterém se vyvíjela v člověka. Které dítě se později neraduje z možnosti cákat a rozstřikovat vodu, hravou a přátelskou? Přinejmenším dokud se nezakucká, nemusí si protírat oči a plačtivě přivolávat mámu – voda zlobí!
Voda ve vaně a sprše potom zůstává přítelem celý život – myje, zahřívá nebo chladí, tiší bolesti těla a občas dokonce i duše. Můžeme v ní odpočívat, relaxovat, meditovat. Nebo také svádět a milovat se. Jak často vás napadne, že běžně dostupná každodenní pohodlná koupel je vymoženost, která dlouho bývala a někde i dodnes je nedostupným luxusem?
Voda je životodárná, bez vody zahyneme nepoměrně dříve, než bez jídla. Lidé pijí kde co, čaje, kávu, limonády, mléko, pivo a všelijaký alkohol... ale přesto, když přijde nouze, opravdová žízeň, tak prosíme o vodu. Teprve když je mučivá žízeň pryč, hledáme další způsoby, jak si pití užít a vychutnat. O vodě sní lidé zbloudilí v pouštích, po vodě volají nemocní se rty vysušenými horečkou. Chladná, čistá pramenitá voda... jaké blaho pro ústa i duši!
Koho těší propršená dovolená? Ale přesto, stačí dva týdny veder, aby úlevu skrytou v dešti začali lidé úpěnlivě přivolávat. Pohled na neměnnou, stále stejně jasnou modrou oblohu se začas stane utrpením, v lidech se zvyšuje napětí, kterému dokáže ulevit jen změna – ochlazení a déšť.
Může to začínat jemným mžením, takovou tou ztělesněnou vlhkostí, lichotivě osvěžující pleť a provoňující vzduch. Stejně příjemné jsou vlahé letní deštíky, přátelsky smáčející krajinu, umožňující rostlinám i lidem vydechnout. Po horkém dni dobře padne i tichý a uspávající noční déšť, jenž ráno vyzdobí svět k radosti dětí a psů zrcadélky kaluží.
Ale déšť nemá jen přívětivou tvář. Když těžké mraky pod olověnou oblohou zalehnou kraj a studený déšť doprovázený rozdováděným větrem nemilosrdně bičuje zemi, celé hodiny a celé dny, je lidská trpělivost a snášenlivost podrobena těžké zkoušce. Promoknutí není osvěžující, ale lezavé, ledové, roztřásá zimou celé tělo a zuby rozdrkotá jako kastaněty. Voda tiše nešumí, ale buší do střechy, hučí v okapech, poryvy větru obrací deštníky a nutí osamělé chodce choulit se do nepromokavých bund.
Půda je těžká, nasáklá vodou, plní příkopy, žene se po pěšinkách a nechává za sebou pronikavou vůni bahna a mokré trávy. Když déšť vystřídá liják či příval, začne krajinu dusit, voda je stále agresivnější, rozmarně plýtvá silou, podrývá cesty i lidskou odolnost. I malým potůčkům nadchází chvíle slávy, voda temní, vzdouvá se, buší do překážek vyzývajících její nevybitou sílu.
A kolik jenom podob mají řeky! Dravé, divoké, čisté a ukřičené na svých horních tocích, postupně mohutnící s každým potokem a říčkou, kterou pohltí do svého toku. Jak ztrácejí divokost, skrývají svoji moc za klidný proud, pod nezčeřenou hladinu. Voda voní bahnem a ve spolupráci se sluncem a oblohou střídá barvy – od roztaveného oslňujícího stříbra, přes zářivou modrou, až k temně hnědé zrcadlící zeleň mohutných stromů, zdobenou škádlivými odlesky zbloudilých slunečních paprsků.
Věčně se valící, ve své proměnlivosti neměnná, se však řeka dokáže s přívalem nadechnout a s velkolepou a děsivou silou pustošit své břehy. S krutou přímostí si bere, co považuje za své, vysmívá se směšnému lidskému hemžení a prověřuje lidská díla. Co odolá stoleté vodě? Kalná hladina znečištěná troskami, proud unášející tisíce tun páchnoucího bahna... Ach bože, je to ta řeka, kterou člověk tak dlouho důvěrně znal a miloval?
Voda však může děsit, i když neničí, když si jen tak řve a burácí v úzkých soutěskách, když padá v kaskádách vodopádů, hřímavá, dunící, nemilosrdná. Tehdy člověk stojí uctivě opodál a s bušícím srdcem obdivuje tu nespoutanou sílu, proti níž je maličký, nepodstatný a tak rychle pomíjející.
Když takovou vodu sevře ve svých spárech mráz, je to souboj titánů, voda se poddává pomalu, začarovaná do klidu, který však není takřka nikdy smrtelný. Ticho a nehybnost na jezerech, praskající kry na řekách, neustále bojující a stále znovu vězněný příboj na zamrzlém moři vytvářejí tisíceré nové podoby vody. Zase jinak působivé, zase jinak nebezpečné a zároveň opět neodolatelné.
Nemůžeme mluvit o vodě a vynechat moře. Prastaré, nekonečné, nepoznatelné, neklidné, životodárné i ničící. Vždy podněcující lidskou fantazii, touhu, budící strach i lásku, odměňující i pohlcující své věrné. Nikdy nezkrocené, ale přesto sloužící, obdarovává i nemilosrdně vybírá svou daň. Marnotratně střídá podoby, barvy a vůně, s větrem čaruje. Ach moře, trháš srdce touhou, nezapomenutelné, nesmírně krásné i lhostejně kruté. Kdo je člověk proti moři?
Voda. Déšť, řeky, jezera, moře. Vidíš? Cítíš? Potřebuješ!
Miluješ?
Dede - Norsko - vodopád na Trolí stezce 



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !