BTW: Voda
Co člověka napadne jako první? Chladivý doušek vody ve vyprahlých ústech, kapky deště na sluncem rozpálené pokožce nebo pohled na neústupnou nekonečnost plynutí řeky?
Už novorozeňátka se zklidňují v náruči teplé vody, laskána matčinýma rukama, prohřívána a konejšena živlem, ve kterém se vyvíjela v člověka. Které dítě se později neraduje z možnosti cákat a rozstřikovat vodu, hravou a přátelskou? Přinejmenším dokud se nezakucká, nemusí si protírat oči a plačtivě přivolávat mámu – voda zlobí!
Voda ve vaně a sprše potom zůstává přítelem celý život – myje, zahřívá nebo chladí, tiší bolesti těla a občas dokonce i duše. Můžeme v ní odpočívat, relaxovat, meditovat. Nebo také svádět a milovat se. Jak často vás napadne, že běžně dostupná každodenní pohodlná koupel je vymoženost, která dlouho bývala a někde i dodnes je nedostupným luxusem?
Voda je životodárná, bez vody zahyneme nepoměrně dříve, než bez jídla. Lidé pijí kde co, čaje, kávu, limonády, mléko, pivo a všelijaký alkohol... ale přesto, když přijde nouze, opravdová žízeň, tak prosíme o vodu. Teprve když je mučivá žízeň pryč, hledáme další způsoby, jak si pití užít a vychutnat. O vodě sní lidé zbloudilí v pouštích, po vodě volají nemocní se rty vysušenými horečkou. Chladná, čistá pramenitá voda... jaké blaho pro ústa i duši!
Koho těší propršená dovolená? Ale přesto, stačí dva týdny veder, aby úlevu skrytou v dešti začali lidé úpěnlivě přivolávat. Pohled na neměnnou, stále stejně jasnou modrou oblohu se začas stane utrpením, v lidech se zvyšuje napětí, kterému dokáže ulevit jen změna – ochlazení a déšť.
Může to začínat jemným mžením, takovou tou ztělesněnou vlhkostí, lichotivě osvěžující pleť a provoňující vzduch. Stejně příjemné jsou vlahé letní deštíky, přátelsky smáčející krajinu, umožňující rostlinám i lidem vydechnout. Po horkém dni dobře padne i tichý a uspávající noční déšť, jenž ráno vyzdobí svět k radosti dětí a psů zrcadélky kaluží.
Ale déšť nemá jen přívětivou tvář. Když těžké mraky pod olověnou oblohou zalehnou kraj a studený déšť doprovázený rozdováděným větrem nemilosrdně bičuje zemi, celé hodiny a celé dny, je lidská trpělivost a snášenlivost podrobena těžké zkoušce. Promoknutí není osvěžující, ale lezavé, ledové, roztřásá zimou celé tělo a zuby rozdrkotá jako kastaněty. Voda tiše nešumí, ale buší do střechy, hučí v okapech, poryvy větru obrací deštníky a nutí osamělé chodce choulit se do nepromokavých bund.
Půda je těžká, nasáklá vodou, plní příkopy, žene se po pěšinkách a nechává za sebou pronikavou vůni bahna a mokré trávy. Když déšť vystřídá liják či příval, začne krajinu dusit, voda je stále agresivnější, rozmarně plýtvá silou, podrývá cesty i lidskou odolnost. I malým potůčkům nadchází chvíle slávy, voda temní, vzdouvá se, buší do překážek vyzývajících její nevybitou sílu.
A kolik jenom podob mají řeky! Dravé, divoké, čisté a ukřičené na svých horních tocích, postupně mohutnící s každým potokem a říčkou, kterou pohltí do svého toku. Jak ztrácejí divokost, skrývají svoji moc za klidný proud, pod nezčeřenou hladinu. Voda voní bahnem a ve spolupráci se sluncem a oblohou střídá barvy – od roztaveného oslňujícího stříbra, přes zářivou modrou, až k temně hnědé zrcadlící zeleň mohutných stromů, zdobenou škádlivými odlesky zbloudilých slunečních paprsků.
Věčně se valící, ve své proměnlivosti neměnná, se však řeka dokáže s přívalem nadechnout a s velkolepou a děsivou silou pustošit své břehy. S krutou přímostí si bere, co považuje za své, vysmívá se směšnému lidskému hemžení a prověřuje lidská díla. Co odolá stoleté vodě? Kalná hladina znečištěná troskami, proud unášející tisíce tun páchnoucího bahna... Ach bože, je to ta řeka, kterou člověk tak dlouho důvěrně znal a miloval?
Voda však může děsit, i když neničí, když si jen tak řve a burácí v úzkých soutěskách, když padá v kaskádách vodopádů, hřímavá, dunící, nemilosrdná. Tehdy člověk stojí uctivě opodál a s bušícím srdcem obdivuje tu nespoutanou sílu, proti níž je maličký, nepodstatný a tak rychle pomíjející.
Když takovou vodu sevře ve svých spárech mráz, je to souboj titánů, voda se poddává pomalu, začarovaná do klidu, který však není takřka nikdy smrtelný. Ticho a nehybnost na jezerech, praskající kry na řekách, neustále bojující a stále znovu vězněný příboj na zamrzlém moři vytvářejí tisíceré nové podoby vody. Zase jinak působivé, zase jinak nebezpečné a zároveň opět neodolatelné.
Nemůžeme mluvit o vodě a vynechat moře. Prastaré, nekonečné, nepoznatelné, neklidné, životodárné i ničící. Vždy podněcující lidskou fantazii, touhu, budící strach i lásku, odměňující i pohlcující své věrné. Nikdy nezkrocené, ale přesto sloužící, obdarovává i nemilosrdně vybírá svou daň. Marnotratně střídá podoby, barvy a vůně, s větrem čaruje. Ach moře, trháš srdce touhou, nezapomenutelné, nesmírně krásné i lhostejně kruté. Kdo je člověk proti moři?
Voda. Déšť, řeky, jezera, moře. Vidíš? Cítíš? Potřebuješ!
Miluješ?
