Myslím, že to zná každá z nás. Stojíme ráno před zrcadlem a zamyšleně zíráme na tu ženskou, kterou tam naproti někdo zlomyslně nastrčil. Ne, tohle vážně není ono. Zkoumavý pohled zprava, zkoumavý pohled zleva. Zamračit se, usmát, povzdychnout a vypláznout na sebe jazyk. Chtělo by to změnu. A pohled neodolatelně sklouzne k spánkem rozčepýřeným vlasům...

Moderní kosmetický průmysl ve spojení s reklamou velmi dobře vědí, co se v duši ženy odehrává a umějí toho využít. Zatímco jednou rukou nabízejí trvalou, která dokonale zvlní nebo zkudrnatí rovné vlasy, v druhé třímají žehličky, kterými lze kudrny zase pro změnu narovnat. A nese s sebou stovky zaručených přípravků, které vlasy oživí, zesílí, uhladí, načechrají a obarví na jakoukoliv myslitelnou barvu.

Vlasy se stříhají i prodlužují, zaplétají do copánků, žmoulají do dredů a pomocí tužidel a gelů je možné dosáhnout účesu, který vypadá dokonale rozcuchaně. Ale ne ledajak, umělecky! Kdejaký časopis potom přináší desítky různých účesových kreací, aby vedle módních trendů opatrně přidával zaručené tipy na to, jak zamaskovat fakt, že dotyčná má obličej kulatý/ podlouhlý/ trojúhelníkový/ hranatý... no prostě ten, s kterým se narodila. A ženy na to slyší.

Já jsem dostala od přírody do vínku světlé jemné kudrnaté vlasy, takže je jasné, že jsem odjakživa toužila po vlasech rovných, ze kterých by šel udělat hustý dlouhatánský ohon. Jak jsem se propracovávala dětskou a další literaturou, měnily se i mé představy o ideálních vlasech. Dobře si vzpomínám, jak žalostně dopadly pokusy mít copy jako Nšoči a jaké trápení mi někdy ve čtrnácti letech způsobilo poznání, že zatímco účes ve stylu Mylady či Constance Bonacieux je pro mne nedosažitelný, hřívu a´la D´Artagnan mohu mít kdykoliv to vydržím a nedám se ten měsíc ostříhat.

Potom přišly taneční a k mé smůle zrovna v těch letech byla největším účesovým hitem mikáda, krátce zastřižená, podtočená, a vlasy musely být vyfoukané do dokonalé pážecí přilbice. Ach jo! Co já se natrápila s kartáčem a fénem! Bohužel jsem neměla štěstí na dobrou kadeřnici, která by mi vysvětlila, že z pudla se přilbice neudělá, a že pokud nebudu blbnout, najde se určitě jiný účes, při kterém si nebudu ničit vlasy, nervy a sebevědomí.

Nějak jsem měla tehdy pocit, že se v kadeřnictvích stříhá buď páže nebo baba, jak jsem to pro sebe nazývala. Do teď vidím v kadeřnictví na Vinohradské ty řady důchodkyň sedící pod sušáky, jak vypadají všechny stejně, s natrvalenými, lakem vyztuženými účesy. Moje hrůza byla o to větší, že když jsem se tedy nenechala ostříhat na páže, ale na ten druhý způsob, vypadaly moje kudrnaté vlasy úplně stejně, jako na těch babách! Strašná představa, když je jednomu šestnáct!

A tak jsem potom celé roky nosila polodlouhé vlasy, nic objevného, ale aspoň to vypadalo... no normálně. Pokud ovšem nepočítám nekonečná připomínání od maminy a babičky abych se šla učesat, byť byl hřeben ještě horký od mé poctivě pracující ručky. Extrémní to bylo to léto, kdy jsem pracovala v zoo a plivaly na mě žirafy. To se moje vlasy změnily klubko kudrnatého drátu a požíraly hřebeny. Neexistuje lepší a trvanlivější tužidlo, než jsou žirafí sliny!

Nějaký čas byl klid, ale potom mně po dětech vlasy trochu ztmavly a v mém životě nastala další kapitola. Ony ty vlasy nevypadaly úplně špatně, jenže přes léto mi vždy nahoře na hlavě vyšisovaly skoro do běla a na podzim jsem vždy měla na hlavě nepříliš lákavě vyhlížející mnohobarevnou pudlí srst. A tehdy jsem si přečetla reklamní slogan, který se mi zaryl pod kůži. Byl totiž geniální a v pravý čas pravil: "Podzim hýří barvami. Proč by vaše vlasy měly mít jen tu jedinou?"

No ano, proč? Proč by měly mít ty plus mínus tři, které se mi po létě na hlavě udělaly? (Tehdy se mnohobarevné melíry nenosily, takže jsem nevypadala moderně, ale zanedbaně...) I začala jsem experimentovat s barvami. Průběh si dovedete představit. Nejdřív jemně zesvětlit, povedlo se. Potom to zkusit víc... no to už nebylo ono. Tak opatrně... Většinou to vyšlo. Ale potom přišel den, kdy jsem dostala ten nápad.

Proč se patlat s jemným zesvětlováním, když to na mně vlastně nikdo nepozná? I jeden podzim jsem se rozhodla, že si vlasy naopak trochu ztmavím. Začala jsem opět jemně a opět jsem byla úspěšná. Už proto, že tmavší barva mi nechtěla na vlasech držet a brzy se vymyla. Jenže já jsem nebyla spokojená. Zase to nebylo poznat! Tak jsem rázně zkusila barvu podstatně tmavší. Ano, tentokrát to chytlo dokonale. Dokonce to ani nevypadalo špatně.

Problém byl v tom, že jsem se nepoznávala! Šla jsem po ulici, viděla svůj odraz ve výkladních skříních a nebyla jsem to já! Víc než třicet let jsem byla blonďatá a teď tohle! Známí moji novou barvu chválili, říkali, že mi sluší, ale já jsem do ní prostě ještě vnitřně nedorostla. Po dvou nebo třech týdnech jsem toho měla akorát dost. A přišel zkrat.

Svojí kadeřnici jsem se totiž s novou barvou ani nepochlubila, tak se mi nechtělo žádat o pomoc. I řekla jsem si, že si poradím sama. Prostě to zesvětlím, že? Vždyť jsem to zkoušela tolikrát a vždycky to vyšlo. Bože, kdybych tak tušila, jak moc se pletu! S nezměrnou naivitou jsem tedy koupila odbarvovač a neplácala si ho na vlasy.

Už po nějakých deseti minutách bylo jasné, že něco není v pořádku. Ta barva byla... divná. Znepokojeně jsem si to prohlížela a snažila jsem si namluvit, že je to jenom přechodná fáze. To skutečně byla, ale k něčemu ještě horšímu. Jak mi zazvonil budík, honem jsem si běžela umýt vlasy a se sevřeným žaludkem jsem čekala, jaké to bude. Ne, vlasy mi nevypadaly, zaplať pánbůh, říkala jsem si v duchu, když se nepotvrdila má první šílená obava.

Ale skutečnost i tak předčila moje už tak špatné představy. Vypadala jsem totiž jako svítící duch. Jako duch pastelek a zvýrazňovačů. Jako příšerka z dětského kresleného seriálu. Tam, kde byly vlasy původně hnědé, byly oranžové tou výraznou barvou dopravních značek. Zato u hlavy, tam kde už dorůstaly moje vlastní vlasy, byla barva sírově žlutá. Výsledný efekt byl šílený. Vyhrkly mi slzy a instinkt mě hnal k telefonu. Roztřeseným hlasem jsem volala Martinovi a snažila jsem se mu vysvětlit, co jsem provedla. Nejdřív se lekl, že jsem zraněná, potom už nevěřil vlastním uším.

Když přišel domů, byl tak statečný, že se smál jen docela málo (nebo spíš tajně). Zkoušel mě utěšit, ale já jsem byla zoufalá. Topila jsem se ve výčitkách. Věděla jsem, že moje vlasy mají tendenci vždy v kontaktu s kysličníkem rezatět (musela jsem to strašně hlídat, ale i tak jsem byla párkrát pořádná zrzka), ale něco tak strašného jsem prostě nečekala. Tu šílenou rezatou bych třeba ještě přežila - koneckonců mám světlou pleť a modré oči, ale ta děsivá žluť nejjasnějšího zvýrazňovače, kvůli které vypadal ten zrzavý zbytek jako vznášející se paruka, to jsem doopravdy rozdýchat nemohla.

A tak jsem udělala to, co jsem měla udělat už dřív - zavolala jsem SOS svojí kadeřnici. Naštěstí měla pochopení a udělala si na mě čas hned druhý den ráno. Musím říct, že byla natolik profesionál, že si odpustila káravé řeči, nakonec nejvíc jsem se za svoji nerozvážnost potrestala sama. Ale smích, ten dusila opravdu těžko!

Ale víte, co bylo nakonec nejlegračnější? Když jsem s tou svojí ohnivou hlavou jela ráno metrem do města, potkala jsem dvě dívky, které měly na hlavě něco barevně identického, ale ono střídání zvýrazňovačů praktikovaly takříkajíc nadél - neboli střídaly rezaté a sírově žluté prameny vlasů. Obě na mě koukaly s viditelný zaujetím a těžko skrývanou závistí. Já jsem prostě byla lepší!