V sobotu jsme jeli s Martinem na výlet. Opět nějakých 80 kilometrů severně od nás, tentokrát však s koly a bez psů. Výlet začal v příjemném širokém údolí připomínajícím Český ráj. Krajina postavená na písku, široké prašné cesty, řídký suchý borový les se stopami po starém požáru, balvany, mechy a lišejníky. Potom jsme vyjeli výš, cestu začaly lemovat převážně jehličnaté pralesy s hustým podrostem a polštáři věčně mokrého mechu. 

Teplá žluť pískovců ustoupila ostře lámaným šedým skalám, kraj zpřísněl, ale krásu neztratil. Cestou jsme míjely potůčky, potoky, řvoucí mladé řeky dunící nevysokými ale prudkými vodopády. Voda v nich je temně hnědá, i pěna a vodní tříšť jsou nahnědlé. Sama nevím proč, snad rašelina tu barví vody do nezvykla. Ale říčce divokost dlouho nevydrží, všechny své síly, svůj vzdor a pýchu rozlije v jezerech.

Ta se tiše zrcadlí mezi lesy, obloha rozjasňuje temnou hladinu zrcadlící hory kolem. Při pohledu zblízka jsou pod vodou vidět napadané stromy, kmeny i s větvemi, tak jak je vichr shodil a voda si je přivlastnila. Ne, tohle jezero není bezpečné klidné místo na koupání, má svá tajemství, ledová a záludná.

Oheň, zapálíme si oheň! Ochrání nás trochu proti studenému větru. Je to radost sbírat suché smrkové větvičky pokryté lišejníky, poslouží jako troud a ve chvilce už mezi kameny rozkvétají první plamínky, dobře živené suchými klacíky rostou a získávají na sebevědomí. Sedím na kameni překrytém složenou bundou, dívám se do plamenů a těším se, až si dám chleba, zatím ještě zabalený v baťohu.

Pohled se hrouží do ohně, vnímám teplo, vůni lehounkého kouře syceného tou troškou jehličí, které se dostalo mezi dřevo. Klacky hoří, černají a rozpadají se do řežavých uhlíků. Netrvá dlouho a objevuje se jemňoučký skoro bílý popel. Myslím na to, jaké požehnání musel oheň představovat pro pralidi žijící ve většinou nevlídném nebezpečném světě. Světlo a teplo! Jak prosté a jak nezbytné! 

Rozhlédla jsem se kolem. Skály, les i jezero byly tiché, ve slunečních paprscích vše vypadalo přívětivě, možná maličko zadumaně, rozhodně však krásně. Představila jsem si nevlídný podzimní den, mračnou oblohu, lezavý vítr a všudypřítomnou vlhkost. Nebo divokou zimní noc, fičící vichřici, štípající mráz a závěje sněhu. Ne, nechtěla bych tady být odkázána jen sama na sebe v boji o přežití!

Natáhla jsem si ruce k ohni a s potěšením vnímala jeho žár. Boj o přežití. Ano, to je daň za svobodu. Co může čekat od života divoký tvor? Denní zápas o potravu, denní nejistotu, zda se dostane jemu, nebo zda on poslouží jako potrava někomu jinému. Neustálá hrozba zranění, nemoci, smrti. Ale také opojné splynutí se svým okolím, syté dřímání, touha divoké lásky. Péče o potomky, další rozměr přežití.

Vzhlédnu, trochu oslepena, unesena až příliš živými představami. O strom stojí opřená dvě horská kola, na řidítkách visí přilby, u ohniště je položený otevřený baťoh, ze kterého Martin vyndává připravenou svačinu. Vím, že se mohu najíst, že mám kde spát a že tomu tak s největší pravděpodobností bude i zítra.

Vím, že mám rodinu a přátele, a přestože dnešní svět není zdaleka ideální, tak mezi mnou a mým úplným pádem je přece jen nejedna záchranná síť. Ale stejně si až příliš jasně uvědomím, že skoro žádný z předmětů, které běžně používám a bez kterých se neobejdu, si neumím vyrobit sama. Kdyby přišlo na holé přežití - oč by byl pračlověk schopnější než já!

Vstávám od ohně, znovu přelétnu pohledem skály, les i jezero. Kvůli těmto překrásným pohledům jsme sem přijeli. Po pěkné písčité cestě, dosud sice změklé vodou z tajícího sněhu, ale přesto pevné, protínající neschůdné skalnaté kopce a bezedné bažiny, bezpečně překračující potoky i říčky. Takové maličké chapadélko civilizace, té civilizace, která mi jde se svým hlukem a odpadky tak často na nervy.

Ne, asi mi to dlouho nevydrží, ale pro teď s jistým úžasem hladím rám svého kola, obdivuji se jeho funkčnosti a dokonalosti. Ano, v tenhle okamžik je vše, co u sebe mám takřka dokonalé. Kolo, přilba, baťoh, nepromokavá bunda - jak úžasné a neobyčejné věci to mám! A mohu jet po cestě, někde za kopcem na nás čeká auto a doma potom teplá sprcha a dobrý oběd. Nic najednou není samozřejmé.

Usmívám se na divokou krajinu kolem. Ne, není špatné občas opustit vyšlapané chodníčky a podívat se na život z jiné stránky. Ale jistě, doma se určitě zase pro něco rozzlobím, ať už to jsou výmysly státních úřadů, idiotské hlášky mého počítače nebo absence rozumu a cti v politice. Ale v hloubi duše vím, že to vlastně vůbec není špatné...