Setkání s realitou bývají různá, protože jen málokdy najdeme ve skutečnosti to, co očekáváme. Já jsem odjela do Norska s vědomím, že je tam nádherná příroda a v zimě patrně hodně sněhu, jelikož pověsti pravily, že se norčata rodí s lyžemi na nožičkách. Ta příroda sedí, krásy tu je skutečně na rozdávání. S těmi lyžemi bych byla opatrná - pokud už by zdejší rodičky měly snášet u dětiček nějaké ty pomůcky k přežití, viděla bych to podle svých zkušeností spíš na holínky opatřené ocelovými hřeby - to pro případ, že tahle mokrá krajina zamrzne. Lidi, v životě jsem nepotkala tolik ledu, jako tady za poslední měsíc!

V létě to tu vypadalo (z mého pohledu) úplně normálně, asi jako u nás. Na podzim jsem však viděla tu změnu. Nejenže tu hodně (chtěla jsem napsat pořád!) pršelo, ale země tu vodu pila jako houba, až skončila nasáklá k čvachtání. Kromě skal a strmých kopců bylo měkko, vlhko a houpavo vlastně všude. Les byl plný mokřin, potůčků, kaluží, všude zurčila nějaká voda. Dobrá, opatřila jsem si boty značky Viking, které jsou sice z goretextu, ale pogumované až ke šněrování a s vodou se tak čestně vyrovnala. S neschůdnými místy jsem se smířila a naučila je obcházet.

Jenže potom to všechno zmrzlo. Nejdřív jsem byla ráda. Tři měsíce děsně špinavých psů mi daly zabrat natolik, že mi představa suché zmrzlé země málem vháněla radostné slzy do očí. Na co jsem vlastně myslela? Jaké suché země? Vždyť tady nebyly suché chodníky ani když náhodou svítilo slunce! "Trocha ledu mě nezabije," myslela jsem si spokojeně, když jsem obdivovala rychlost, s jakou tu dokáží zamrznout rozsáhlé ledové plochy. Z dětství mám totiž pořád pocit, že než u nás spolehlivě zamrznul rybník, aby si jeden užil, byla půlka zimy pryč.

V hlavě jsem dále řešila takové ty záhadné suchozemské otázky, jako třeba kam přijde voda za přílivu, když fjord zamrzne, a nevěnovala jsem postupu promrzání moc pozornosti. Potom mě potěšilo, že mohu se psy na louku. Mlaskavé bláto zmrzlo a nám se otevřel úžasný hrací prostor sotva sto metrů od domu. Jenže ono se to u toho nezastavilo.

Začalo totiž sněžit. Ne moc, žádné drama, spíš takové ty hezké zimní kulisy. Jenže každý víte, jak to se sněhem ve městě chodí. Jeden den to je nadýchaná bílá pokrývka těšící lidská srdce, jenže druhý den se sníh ušlape, auta ho rozjezdí a sníh se pomalu mění na led. To je hodně nepříjemné, ale nijak neznámé - vždyť u nás to není jiné. Jenže u nás stačí den, maximálně dva dny teplot nad nulou a většina ledu - aspoň na těch ošetřovaných místech - zmizí. Jenže tady ten led drží. Copak silnice, ty jsou ošetřené (tedy aspoň ty hlavní), ale chodníky a příjezdové cesty se stávají záludnou pastí.

Promrzlá země a vysoká vzdušná vlhkost se nejspíš podílejí na tom, že s výjimkou prudších svahů tady led vydrží i několik dní teplého počasí. Tak například minulý týden nasněžilo. Dva dny bylo celkem hezky a potom přišlo oteplení. Čtyři, pět, postupně i osm stupňů Celsia s občasným deštěm. Sluníčko svítilo a... led odolával! Čtyři dny muselo být teplo, aby se více méně vyčistily ošetřované plochy. Jenže všude jinde led zůstal, jen postupně hrbolatěl a stával se ještě neschůdnějším, než za čerstva. V praxi to znamená obrovská kluziště místo parkovišť a neschůdné cesty a stezky - všude, kde chodili po sněhu lidé, zůstává čistý led. Pokud na něj zaprší, je z něho mokrý led, který je už - jen maličko to přeženu - smrtelně nebezpečný. Ten prostě k jakékoliv spolupráci nedonutíte ani když máte čtyři nohy.

A louky! Bláhově jsem si myslela, že když to nejde po cestách, musí to jít po loukách. Ano, byl tak jeden den, kdy byly louky schůdné, zatímco cesty nikoliv. Jenže potom louky začaly vypadat zeleně a byl konec. Co tím myslím? Z dálky zelená louka znamenala jediné: roztál sníh a zamrznul v zdálky neviditelný hrbolatý led. Ten pohltí trávu, které potom koukají jen konečky a na vlhčích místech ani to. A tak se louka proti vší logice stane ještě méně schůdnou než ty ledové cesty! Vím o čem mluvím, naposledy jsem se po jedné šourala včera, než jsem to vzdala a prchla do přece jen suššího lesa.

A tak mine těch pár teplejších dní, které se střídají s mrazy, a na ten led opět nasněží - naposledy nám to začalo včera odpoledne. No a led pod sněhem má tisíc rádoby žertovných způsobů, jak z nafoukaných dvounožců udělat úpící čtyřnožce.

Vždycky mě zajímalo, jak je možné, že se Norové i za těchto podmínek neustále věnují běhu. "Jak mohou běhat, když já jsem ráda, že se plazím?" přemítala jsem a s nevírou sledovala jejich výkony. Přemýšlela jsem o rovnováze těla i duše, o zdravém sebevědomí a došla k názoru, že to musí být nějaké elfské dědictví. Led přece neukecáte! Neukecáte, ale můžete se na něj připravit - dozvěděla jsem se včera. Běžně se tu prý prodávají jakési kovové hroty navlékací na boty, které pohyb značně usnadní. Ale to by přece muselo být vidět, ne? Nějaké řemínky, nebo tak... Ale moje informátorka pokračovala: "A prodávají se tu i boty, které již ty hřeby mají v sobě, jen se v případě potřeby vysunou..." Ha! To by mohlo být ono! Že bych nebyla neschopná, ale prostě jen nedostatečně vybavená?

Ale přes všechny potíže mi led přinesl i jeden velmi krásný poznatek. Kazan o mě pečuje! Pět a půl roku jsem byla nezpochybnitelným hlavním a velkým psem bez bázně a zaváhání - tedy aspoň v očích našich Nazgúlů. Neměli sklony zjišťovat, jestli jsem zdravá a v pohodě, jak to běžně dělal Max. Prostě panička - superman. Až led mě shodil z tohoto pochybného piedestalu...

To bylo tak. Párkrát jsem s sebou na ledu švihla a Kazan poněkud zpozorněl. Obvykle moc nepadám, leda když mě on shodí, takže mu to začalo dělat starosti. A potom jsem se ocitla v ledové pasti. Svažitá lesní cesta byla tak strašně kluzká, že jsem se prostě nemohla udržet na nohách. Pokud jsem se nechtěla potupně plazit, musela jsem si zavolat pomoc. Kazanovi to sice také klouzalo, ale zdaleka ne tak, jako mně. Chytila jsem se ho a on mě přes kritický úsek bezpečně převedl. A něco se mu v hlavě přecvaklo. Panička mě potřebuje!

Já vím, že Kazan má silné pečovací vlohy; koneckonců, je to ovčák. Jenže nikdy nebyl objektem jeho zájmu nějaký člověk. Dlouho se staral o Maxe, běžně dohlíží na Daníka, asi deset dní pečoval o pudlí mimi Berta a nakonec o kočky - když už se smířil s tím, že je nesmí sežrat. Ale o paničku?

Lidi, to je vám krása! Kdykoliv Kazanovi ujedou tlapy, koukne se starostlivě, co jako já... jestli nepadám. Povel "pomalu", užívaný především když je vedu na ledu na vodítkách, bere velmi vážně a popravdě řečeno, snaží se mi nasouvat pod ruku. Co kdybych se potřebovala chytit, že? A je se fakt občas chytím a on má radost, jak se hezky stará. Předevčírem jsem s nimi lezla takovou dost strmou stezkou prokládanou balvany a na jednom místě jsem se pro jistotu přidržovala kamenů i rukama. A ejhle, kde se vzal, tu se vzal, do obličeje mi zafuněl můj chlupatý ochránce: "Ale paní, snad zase nepadáš? Co se takhle opřít?"