Mít hodně chlupatého psa s sebou nese pár výhod a celou řadu problémů. Na jednu stranu nemusíte psisku dávat svetr ani když je mínus patnáct nebo metr sněhu, ale na druhou stranu máte byt plný chlupů, skutečně mokré zvíře neuvěřitelně dlouho schne a špatně se čistí. Mokrý kožich vyztužený žabincem a rybničním bahnem ukrutně páchne. A navíc - pokud se psovi cokoliv stane, od zakousnutého klíštěte po drobné rány, zatraceně špatně se to místo hledá. 

Vím co říkám. Jsou to asi tři týdny, co jsme Kazanovi objevili za krkem bouličku. Ano, právě v místě, kde je psům obvykle volná kůže a kde mají těch chlupů jednoznačně nejvíc. A Kazan má hřívu jako lev. Kontrola bouličky byla obtížná, protože se samozřejmě velmi těžko hledala.

Jenže dny plynuly a z bouličky už byla boule. Takže když jsem jela k veterináři pro přípravky proti blechám a na odčervení, vzala jsem chlupáče s sebou. Kazan byl nadšen - výlet autíčkem se neodmítá, takže se jen šklebil na Daníka, kvílícího zhrzeně za plotem. Vešli jsme do čekárny a já jsem si snažila ověřit polohu boule.

Pro jistotu jsem na ní držela prst. Jenže potom z ordinace vyšla půvabná pudlí slečna, v Kazanovi se probudil náruživý milovník a vyrazil, aby se mohl kudrnaté slečince náležitě dvořit. Pudlička strachy zaječela, její panička rovněž, já ze všech sil držela pětatřicetikilového Casanovu a bouli jsem pochopitelně ztratila.

V ordinaci jsem oznámila náš problém, takže jsme společně s veterinářem poklekli k nyní již ukázněně sedícímu psovi. (Je to zajímavé, ale nikdo - s výjimkou hradecké kliniky - nechce prohlížet Kazana na vyšetřovacím stole...:))) Hledám, hmatám, boule nikde. Mumlám do toho: "Určitě tu někde je... Byla tady nahoře... Sakra, vždyť ještě v čekárně jsem ji našla!!!" Veterinář (jinak pohledný mladší muž) na mě vrhnul soucitný pohled a přidal se k hledání.

Jeho i moje prsty horečně prohrabávaly hustou srst a Kazan na mě vrhal udivené pohledy. Copak že se v tom drbání tak vyžíváme? Jenže boule jako by zmizela. "Kazane, tys ji vcucnul!" obvinila jsem tou dobou už skoro placaté zvíře.

Jak jsme totiž naléhavě prohledávali jeho krk, Kazan se pomalu sesouval k zemi, až se rozplácnul na podlahu. Musel to být úžasný pohled. Dva lidé klečí na zemi mezi vyšetřovacím a psacím stolem a urputně drbou něco, co připomíná huňatou černohnědou předložku před postel ozdobenou vyčítavýma oříškovýma očima.

"Mám ji!" zajásal nakonec veterinář. Oddechla jsem si. Nejdůležitější část vyšetření máme za sebou. "Hlavně ji neztraťte," žadonila jsem. Prohmatával bouli, prohlížel a nakonec rozhodl, že je to hnisavé ložisko, které dosud nevyzrálo. "Asi si tam něco vrazil nebo se zanítily chlupové váčky," mínil doktor s seškrábl maličký stroupek, který byl na povrchu boule. "Musíte to denně kontrolovat, vždy strhnout stroupek a jemně zkusit zmáčknout. Potom to vydezinfikujete. Když to půjde dobře, hnis se uvolní sám. Když ne, musíte přijít a rozřízneme to," pravil ten dobrý muž a já si jen představovala to každodenní hledání.

Skutečnost odpovídala pochmurným představám. Bouli jsem obvykle našla ve chvíli, kdy se vedle mě Kazan rozvaloval na gauči. Našla jsem, zkontrolovala a volala na Marka: "Mám bouli! Nesmím ji pustit. Honem jód! (Tedy roztok, který jsme obdrželi od veterináře). Operace nakonec proběhla předevčírem - na zahradě, na poklopu od studně. Pro změnu volal Marek: "Mám bouli a je červená. Pojď se podívat!"

Vyběhla jsem ven a ejhle - boule spolupracuje a konečně praská. Byl to zase zvláštní pohled. Marek na studni, na klíně Kazana a jednou rukou ho drží za krk. Já mačkám bouli a čistím ránu. Potom běhám do domu a zase zpátky. Tampony, desinfekce, umývat si ruce. Zvláštní místo pro operaci...

Takže máme vyhráno - pro tentokrát. Ale jaro je tu a před námi dlouhá sezóna klíšťat. A hledání. Kdepak jehla v kupce sena, ale cokoliv v huňatém psím kožichu...

PS: Kazan od včerejška kulhá na levou zadní. Netuším, co zase prováděl. Na noze není nic vidět. Když na to nemyslí, běhá. Ale jedna věc mě na tom utěšuje - tlapu vždycky spolehlivě najdu :))