Naše zvířata nás dokáží velmi často překvapit svými projevy a schopnostmi. Když si ale předvedené výkony rozebereme takříkajíc na prvočinitele, většinou za tím vězí právě ty instinkty, napodobování nebo učení. Hodně dovedností potom vychází ze znalosti a respektování hierarchie smečky. Ale jsou situace, kdy si s takovým zevšeobecněním nevysvětlíme úplně všechno.
Abych tedy byla konkrétní. Když se Marek narodil, byly našemu jezevčíkovi Maxovi čtyři měsíce. Přestože byl sám štěně, ujal se naprosto samozřejmě hlídání. Od chvíle, kdy jsme mu dali novorozeňátko očichat ho přijal za své, a nespustil ho z očí.
Hlídání mu šlo. Postupovali jsme totiž podle rady jednoho známého kynologa, který nám řekl: "Výcvik psa k hlídání je poměrně obtížný, vůbec pro začátečníky. Ale pokud to v tom vašem psovi je, tak stačí, když nedovolíte, aby na něj jako na štěně sahali cizí lidé." Tak jsme i udělali a hlídání se brzy stalo pro Maxe stejně přirozené jako dýchání.
Když jsme chodila s dětmi ven, tak Max si čuchal nebo běhal za Andym. Nicméně každou chvilku se vracel, aby Marka zkontroloval. To vždycky vyskočil, opřel se předními tlapkami o bok kočárku a nahlédnul dovnitř. Když se ujistil, že je mimi ok, zase si šel po svých. (Dovedete si představit, jak ten kočár za deštivých dnů asi vypadal - naštěstí byl tmavě modrý...:)) Jakmile jsem však zastavila před obchodem nebo u telefonní budky, okamžitě usedl vedle kočárku a hlídal.
Když jsem musela jít do většího obchodu, kam nesměl kočárek a já jsem na něj zevnitř neviděla, uvazovala jsem Maxe k podvozku. Ne moc těsně - vždy měl vodítko minimálně takových 70 cm dlouhé. To proto, aby měl přehled a mohl dle libosti provádět své kontroly. Ke kočárku nikdo nesměl - jinak vrčel, přivolával mě štěkotem a celkově předváděl zlého psa (nikdy nikoho nekousnul, zvědavce obvykle stačilo odradit zavrčení). Jinak seděl naprosto tiše.
Takže si dovedete představit můj úžas, když jsem jednoho dne vyšla z obchodu a viděla cizí paní, jak houpá kočárek. Pravda, stála od něj dál než bylo nutné a celkově vypadala dost ostražitě, ale houpala. Když viděla, jak se tvářím, pospíšila si s vysvětlením:
"Víte, on maličký hrozně plakal. Chtěla jsem ho utišit, ale tady pejsek mě nechtěl pustit. Ale viděla jsem, že je z toho nešťastný, protože tak nějak věděl, že je něco špatně a on s tím nedokázal nic udělat. Tak si potom odsedl na délku vodítka a dovolil mi houpat. Ale pro dudlík jsem sáhnout nesměla..."
Paní se při svém reportu usmívala a chápavě sledovala od zodpovědnosti vysvobozeného jezevčíka. Ten radostně poskakoval, mohutně vrtěl ocasem a tvářil se velice sebevědomě. Srdečně jsem jí poděkovala a Maxe vydatně podrbala za ušima. Ten pak samou radostí prohnal pár holubů a rychle se proměnil z bodyguarda ve stěží odrostlé štěně, kterým fakticky byl.
Snažila jsem si přestavit, co mu asi táhlo tou jeho zrzavou hlavou, když musel sedět vedle kočárku, kde jeho svěřenec vřískal jako na lesy. Věděl, že když malý pláče, tak k němu hned jdu. Jenže já jsem tam nebyla. Nakukování do kočárku nepomáhalo. Potom přišel cizí člověk, který vypadal, že by mohl pomoct. Ale on přece cizí lidi ke kočárku pustit nesměl!
Do teď nevím, jak se k tomu svému řešení dopracoval. Neznámé paní, která mu asi přišla sympatická, dovolil, aby kočárek pohoupala. Ale bez toho, že by směla sáhnout dovnitř. Našel takříkajíc harmonické řešení. Jestli tohle nebyla ukázka samostatného úsudku, tak co to bylo?