Úsměv. Je stejný, jako jsou sami lidé. Milý, veselý, něžný, hravý, srdečný, upřímný, povzbuzující, mámivý, tajuplný, ale i poťouchlý, předstíraný, falešný, chladný, pohrdavý a nenávistný. Vítá, hladí, těší, ujišťuje a svádí. Ale také předstírá a klame. Často úspěšně. Proč?

Protože lidé jsou na úsměvech svého okolí skutečně závislí. Upřímný úsměv obvykle znamená, že nás někdo rád vidí, s trochou štěstí nás má i rád nebo si nás váží. Úsměv je odměnou, a pokud se nám dostane od toho správného člověka, může znamenat víc, než cokoliv jiného. Usměje-li se na nás objekt naší zamilovanosti, vznášíme se do nebes, usměje-li se na nás životní partner, víme, že život jde jak má. Úsměv od rodičů bývá uznáním, úsměv od dětí znamená většinou lásku a důvěru. Úsměv od nepřítele dává najevo, že jsme něco podcenili; usmívá-li se na nás ten, kdo nás nenávidí, je čas kopat zákopy a vršit obranné valy.

Jsou však úsměvy nacvičené a nic neříkající. Profesionálně je používají (nebo by měli používat) lidé nejrůznějších profesí - např. úředníci, prodavači, recepční, letušky, servírky, číšníci a politici. Tyto úsměvy nic neříkají a je o to hezčí, když se najednou promění v úsměv bezprostřední, milý a určený právě pro nás.

Jsme natolik závislí na úsměvech našeho okolí, že tím dáváme do ruky mocnou zbraň všemožným podvodníkům. Falešný úsměv a předstíraná srdečnost mají na svědomí spoustu bolesti podvedených lidí. Když člověk čte zprávy o podobných případech, obvykle se říká - jak mohli být ti lidé tak hloupí a důvěřiví? No ano, jak mohli? Snadno - třeba v jejich okolí nebyl nikdo, kdo by se na ně opravdu od srdce usmíval. Tak sáhli po tom, co se nabízelo...

Máme rádi věci, které bezprostředně vyvolávají náš úsměv. Usmíváme se na malé děti a to dokonce i tehdy, když ony se na nás snaží mračit. Usmíváme se na některá zvířata, zejména na ta menší, chlupatá a roztomilá. Usmíváme se nad zajímavou podívanou, i když pravda, pro každého je zajímavé něco trošku jiného. Zkušení lidé z marketingu to vědí a používají.

Protože naše duše potřebuje nejen úsměvy přijímat, ale také dávat. Zahořklí, zklamaní nebo prostě věčně nespokojení lidé se téměř neusmívají a aniž by to tušili, bolí je z toho srdce. A protože je bolí srdce, jsou ještě zahořklejší, zklamanější a nespokojenější. Tím spíš se neusmívají a úsměvy druhých jim připadají jako pustý výsměch. Jak těžko se z toho bludného kruhu vystupuje!

Psychologové říkají, že někdy pomůže, když si stoupneme před zrcadlo a prostě se na sebe usmějeme. Nevadí, že je to ze začátku jen pohyb úst a lícních svalů, po chvilce tohoto cvičení prý přijde úsměv doopravdický. No, ani se nedivím - ten pohled je totiž opravdu natolik praštěný, že se mu musíte usmát ať už chcete nebo ne. Ale v konečném důsledku dosáhneme svého - první krůček ven ze tmy.

Je dobré uvědomit si cenu úsměvu. Vypadá vaše žena nešťastně? Je váš muž nervózní? Bojí se něčeho vaše děti? Zkuste úsměv. Opravdový, srdečný, vstřícný. A potom se zeptat. A poslouchat. A třeba se i nadále usmívat, tentokrát s povzbuzením. Usmějte se na prodavačku, na dítě v kočárku, na babičku s holí. Na psa, západ slunce nebo padající listí. Na sebe.

Uvidíte, svět bude možná o maličko, a třeba i o moc hezčí...