6.12.2019 | Svátek má Mikuláš


BTW: Usazeni v ostružinách

12.8.2009

Dede - Anglie - Kazan na louce plné rosyNáš dům se nachází na kraji městečka Oxted, patřícího do okresu (district) Tandridge. Okres se noří do zeleně jižně od Londýna, zhruba jednou třetinou severně a dvěma třetinami jižně pod nechvalně známou dálnicí M25 obkružující metropoli. Jeho největšími městy (městečky) jsou vedle Oxtedu ještě severněji se nacházející Caterham a Warlingham. Nejsevernější vesnicí je Farleigh, nejjižnější Felbridge. Západní hranice probíhá v podstatě paralelně s dálnicí M23, vedoucí od M25 na jih směrem k Brightonu. Jižní hranice okresu potom vede severně nad městečkem East Grinstead a ta východní kopíruje hranici hrabství Surrey a Kent.

Tandridge je okres převážně zemědělský, na jeho 110 čtverečných mílích žije dohromady přibližně 81 300 lidí, což znamená se 3,3 obyvateli na hektar nejnižší hustotu obyvatel v rámci celého hrabství Surrey (zde je průměr 6,5 obyvatel na hektar:)). Díky skvělému vlakovému spojení odtud spousta lidí dojíždí za prací do Londýna, Croydonu a Gatwicku. Tak to by myslím stačilo - pokud jde o suchá fakta. Teď jak vidím "náš" okres já.

Pro ty, kdo četli Tolkienovy knihy, nebo viděli zfilmovaného Pána prstenů stačí říct jediné - je to Hobitín! Těm ostatním se to pokusím přiblížit jinak. Krajina je tu přívětivá, mnoha způsoby zelená, mírně zvlněná, směrem na jih se narovnává skoro do placata. Pohledem do širé krajiny se ale často nepotěšíte - pokud zrovna nelezete na nějakou věž. To proto, že všudypřítomné vysoké a husté živé ploty a vzrostlé stromy úspěšně brání ve výhledu kamkoliv - což bohužel platí i o zdejších cestách.

Dede - Anglie - kolem poleAni hlavní silnice (v našem případě A22 a A25) nejsou nijak široké (maximálně jako naše průměrné cesty druhé třídy), ty ostatní se zužují z úzkých přes nepříjemně úzké až k cestám projektovaným na oslíka s károu, kde je nicméně povolen obousměrný provoz motorových vozidel. Většina cest nemá nic, co by se dalo nazvat krajnicí, zato jsou lemovány hustými, tak dva metry vysokými živými ploty, které občas nahradí les nebo nějaká zídka. Vzhledem k tomu, že se po těchto cestách dokážou protáhnout i náklaďáky a autobusy, a zároveň silnice nejsou lemovány hromadami zkrouceného plechu a řadami mrtvol, musí tu mít prostor nějaké dimenze, které jsem ještě nestihla objevit.

Vesnice a městečka jsou většinou krásně upravená hnízda plná kouzelných domů - od starobylých kamenných stavení, přes půvabné hrázděné stavby až k úpravným cihlovým domkům. Tradice má ve zdejším stavebnictví velmi vlivnou lobby, takže někdy máte potíž odlišit nový dům od souseda postaveného na začátku minulého století. Specialitou zdejších obytných čtvrtí - lhostejno zda vesnických nebo městských - jsou rozdělené domy, dvojdomky (semidetached houses). Na první pohled to vypadá, že ulici původně tvořily řady příjemně velkých domů, které posléze všechny někdo rozdělil napůl. Obě poloviny jsou k sobě symetrické, často mívají jinou barvu omítky, nebo aspoň jinak řešené vchodové dveře. Naprostá většina domů má předzahrádku s vjezdem do garáže, za domy potom bývá větší zadní zahrada.

Cihly tu jsou stejně převládajícím a samozřejmým materiálem, stejně jako bylo v Norsku dřevo. Jsou z nich postaveny domy, garáže, terasy, zdi i zídky, jsou jimi dlážděny dvorky. I náš dům má cihlami dlážděný a cihlovými zídkami ohraničený dvorek a musím říct, že se nám - tedy lidem i psům - to opravdu líbí. Je to velmi příjemný materiál, vlastnostmi, strukturou i barvou, ale u nás do téhle míry myslím nepoužitelný - mrazy by se nejspíš cihlovému dláždění nezamlouvaly. Náš dům má ostatně jednu neomítnutou cihlovou zeď i v obýváku a nevypadá to vůbec špatně. I když musím uznat, že ten dům je v mnoha směrech dost výjimečný. Dede - Anglie - plot v křoví

Převládající cihlovosti zdejších staveb se přestaneme podivovat ve chvíli, kdy si poprvé vyběhneme někam za humna - do volné přírody (i ta tady je!:)) Ano - všude je jíl. Vyšlapané pěšiny jsou podle momentální vlhkosti až mokrosti okolí buď zlehka klouzavé, mazlavé nebo dramaticky rozbahněné. Ve vzácných okamžicích sucha jsou potom pěšiny a cesty prašné - doslova. A jak to tedy obvykle za těmi zdejšími humny vypadá?

Vesnice a městečka jsou jako u nás doma usazena v krajině, s domky pěkně pohromadě, nějakým tím kostelem a návsí nebo náměstíčkem. Krajina kolem potom vypadá jako křivolaká šachovnice polí, luk a sem i lesů s tím, že jednotlivá políčka jsou od sebe oddělena na první pohled naprosto neprostupnými hradbami stromů, keřů, kopřiv a ostružin. Někdy jsou pole či louky pospojované do větších celků, ale vždy jsou ze všech stran obklopeny těmito velemezemi. Zajímavé na tom je, že jde nejspíš o staré úvozové cesty, které nepoužíváním beznadějně zarostly, takže nyní jsou nové cesty vyšlapány vedle, po kraji polí a luk.

Něco jiného jsou potom hranice jednotlivých panství - tam je uvnitř stromovo/ keřové hradby ještě instalován tak metr vysoký plot, velmi často nahoře pojištěný ostnatým drátem. My tu máme na trase našich psích vycházek dvě panství - Stockett Manor a Perrysfield. V obou případech jde o velké obytné budovy ukryté v hloubi anglického parku, a na dohled od každé z nich je potom stejnojmenná farma. Prostory jsou ohraničeny naprosto dokonale - živá hradba doplněná drátěným plotem jim zaručuje v Evropě nevídanou dávku soukromí.

Ostatně musím říct, že tyhle ploty poskytují ohromnou evoluční výhodu těm inteligentnějším z divokých králíků, jelikož proklouznou-li včas oky plotu, žádný pes ani liška za nimi nemohou. Již po té krátké době našich vycházek si dovolím tvrdit, že zdejší králíci nejsou žádná postupující civilizací a mysliveckou ochranou připitomělá béčka, ale lstivé potvory skvěle využívající bezpečných úkrytů, které jim ony zarostlé meze nabízejí.

Dede - Anglie - cesta v úvozuNazgúlové si na vycházkách připadají skoro jako v ráji - tuhle králík, támhle králík! Artrotické klouby sem, artrotické klouby tam, Kazan dokáže vyrazit za vidinou králíka jako mladík. Oba psi se ukrutně baví nekonečným skenováním povrchu země, plným lákavých vůní a vůbec jim nevadí, že z toho nakonec nikdy nic není.

Králíci jsou tu na procházející psy zvyklí a často se stane, že já v dálce postřehnu jejich kradmý kalup z pole do meze, zatímco psi mi šťastně čenichají někde u nohou. Do teď se stalo jen dvakrát, že psi uviděli králíka takříkajíc v reálném čase. Nicméně rychle zjistili, že ani jejich maximální snaha nepostačí k tomu, aby se při své velikosti procedili hustým pichlavým křovím, takže ušáci se mohou v klidu chechtat a myslet si své.

Krajina je také doslova přeplněna ptáky všech možných druhů a velikostí. Stromovo/ keřové meze poskytují i jim nekonečné množství úkrytů, takže většinou celou tu uřvanou chásku jen slyšíte, zatímco viditelní jsou jen holubi doupňáci (jsou jich tu mraky a děsí mě nenadálými hlučnými vzlety z nejnečekanějších míst), straky, černé vrány a občas nějaký ten dravec. Jedno ráno jsme u rybníků vyplašili i kormorána, ale to bylo zatím mimořádné setkání. Stejně zajímavé bylo, když jsem v autě vyrušila na příjezdové cestě cosi zobajícího ptáka, který - jak letěl přede mnou - ukazoval žlutý kostřec a červenou čepičku na hlavě. Nejspíš šlo o žlunu zelenou, pro mě neobvyklý ptačí druh. Dede - Anglie - Daník v ráji aneb koupel v říčce Eden

Vedle ptáků a divokých králíků sídlí ve zdejším kraji i početná kolonie lišek. Tuto informaci mi dali naši domácí a já ji mohu jen potvrdit. Lišku jsem už totiž viděla poměrně zblízka na vlastní oči. Nikoliv ovšem v divočině, ale v naší vsi na návsi, a to z auta, když jsem vezla ráno Martina na vlak. Zrzka šla rozvážně, rozhlédla se, přešla silnici a vydala se kamsi za svým cílem. Kráčela klidně a s rozmyslem, žádné kradmé plížení přískokem vpřed. Neuvěřitelné!

Nazgúlové by na tomto místě doplnili, že se tu také vyskytují nechutně oprsklé kočky, nedbající všeobecně platných zvyklostí, pravících, že kočka před psem utíká. Je fakt, že je potkáváme převážně ve vsi, kde jsou psi na vodítkách, ale stejně. Co si má chudák pes myslet, když radostně vyplaší chundelatou mindu, která tradičně zasviští pod auto (až sem je to v pořádku:)), aby se za pár vteřin ukázala na druhé straně s bodyguardem za zády?

Ano prosím, to se skutečně stalo! Malá krátkonohá chundelka si přivedla bráchu ranaře, nejspíš mainského mývalího nebo norského lesního kocoura, který s neskutečně pohrdavým pohledem kráčel přímo k (na vodítcích uvázaným) naprosto zkoprnělým Nazgúlům. Byla jsem ve střehu, protože si až moc dobře pamatuju, jak dokážou takoví dobromyslní troubové otočit, pokud na ně někdo zaútočí, a vycházku kolem kocouřího domu bych nerada vynechala z našeho repertoáru.

Dede - Anglie - děravá vrba u broduKocour nakonec přece jen zastavil v bezpečné vzdálenosti, vrhnul na psy pohled Toho, Který Neuhýbá a zasyčel něco sprostého. Nazgúly jsem odvelela, ale ještě dlouho se s nevírou ohlíželi. Po několika dalších vycházkách už psi kocoura vysloveně hledají (ale beze zloby) a on - pokud je v dosahu a že bývá často - se sošně usadí na nějaké bezpečné místo a pohrdavě se šklebí celou svojí širokou kocouří hlavou.

Krajina je tu tedy přívětivá, celozelená a v našem případě i plná vody, protože náš dům je součástí komplexu bývalého mlýna, kolem kterého je několik rybníků a vodních kanálů, nepočítajíc v to samotnou "zdrojovou" říčku Eden. Nazgúlům to neskutečně vyhovuje, mně už méně, protože to znamená mít každou vycházku mokré psy. Ale prakticky si nemám co stěžovat, v Norsku jsme měli za prahem fjord a za humny potok i s jezerem, takže bych měla být zvyklá, ne?

Zkrátka se dá říct, že jsme se vlastně pouhým řízením osudu dostali na krásné místo a máme všechny předpoklady si ten pobyt tady užít. A já se pokusím, abyste si ledacos užili se mnou:))

Hodně ilustračních fotek najdete zde 

Dagmar Ruščáková