Amsterodam nás přivítal deštěm a prudkým větrem. Když jsme hledali autobus, který nás měl dovézt do hotelu, nespokojeně jsme brblali. Po společné registraci jsme měli asi jen tři hodiny na prohlídku města a v tomhle počasí vypadaly naše vyhlídky nevalně. Ale někdo nahoře nás měl rád, takže zatímco jsme se "biometricky" registrovali na konferenci (již první ukázka prezentovaných technologií - za teroristy nás zatím nepovažují...:)), tak se mraky protrhaly a chvilkami vysvitlo i sluníčko.

Město bylo čistě vyfoukané a svěže studené. Voda na kanálech odrážela divokou oblohu, chodníky se po dešti leskly a holubi nalétávali proklatě nízko nad hlavy spěchajících chodců. V Amsterodamu jsem byla poprvé, ale četné dokumenty a desítky fotek, které přivezli ze svých výletů ostatní členové rodiny, mě dostaly do zvláštní situace. Měla jsem pocit, že jsem přijela když ne domů, tak do důvěrně známého místa. Opile se klátící, úzké a většinou hnědé domy, nekonečné bílé šrafování oken dělených na malé tabulky, tisíce jízdních kol dřevních tvarů a lodě na kanálech. Pod červenými lucerničkami jsme zahlédli i pokoje spoře oděných dam lepých tvarů a pochopitelně jsme nemohli přehlédnout květiny.

Dokud jsme míjeli jenom výklady, hravě jsem pokušení odolávala. Ale potom jsme přišli k jednomu z kanálů, který byl v délce celého bloku lemován stánky s čerstvými řezanými květinami a tisíci cibulkami v mnoha druzích balení. Od volně ložených s prostými popisky, přes různé sáčky až pytle s barevným vyobrazením té krásy, která z toho prý vyroste, až k různě tvarovaným malovaným keramickým miskám a džbánečkům s cibulkami miniaturních tulipánů a narcisek.

"Teda vidíš ten černej? Mamka měla tmavě modrý a byla to paráda! Já mám rád ty s roztřepenejma okrajema... A koukni na ty žíhaný, ty se hned tak neviděj! Pojď sem honem, vidíš tenhle? Žluto-zelenej květ..." Poslouchala jsem zasvěcené i nadšené komentáře svých zahradnicky založených kolegů a přemítala: "Myšima se to u nás jenom hýbe. Země je děravá jako ementál. Jejich rejdy můžeme v klidu pozorovat z okna - s plachostí to nepřehánějí. A ty jim chceš přivézt chutnou svačinku až z Holandska?" To pravil jeden z mých vnitřních hlasů. Druhý byl pokušitel: "Podívej se na ty barvy, tvary... Víš, jak tulipány miluješ!" Pak se vrátil ten první - argumentační: "Uvědom si laskavě, že je půlka listopadu. Kdy to chceš sázet?"

Nebudu vás napínat, hlas pokušitel, vydatně podporovaný intenzivním zájmem mých kolegů samozřejmě zvítězil. Zdravý rozum si přikryl oči a já se stala majitelem sáčku s padesáti cibulkami. Certifikovanými! Na obrázku je i černý a modrý tulipán...

Zrovna v tu chvíli mi volal můj muž, a když jsem mu nadšeně popisovala svůj jedinečný a úžasný úlovek, pravil skepticky: "To je samozřejmě úžasný, ale vzala jsi v úvahu, že bydlíme v drsném podhůří?" No, nevzala. Ale potom jsem si řekla, že cibulky a sazenice prodávané u nás jsou také beztak bůhví odkud, a že to zkrátka musím zkusit. Začala jsem ale věnovat větší pozornost počasí.

Divoký vítr, přeháňky, lijáky hraničící s bouří. To znamená změnu, že? Letadlo na zpáteční cestě skákalo jako koza, já se snažila udržet v klidu svůj žaludek a myslela na cibulky. Déšť jim vadit nebude, ale co když začne mrznout? V Praze bylo ve středu v noci chladno, ale nemrzlo. Ráno jsem odjížděla vlakem směrem domů, modrou oblohu po čase zastínily černé mraky. V Jaroměři mi už zimou cvakaly zuby.

U nás doma jsem zalezla ke kamnům, sdělila klukům radostnou zprávu o cibulkách (významně se na sebe podívali stylem "a je to zase tady") a šla pročítat maily. Po nějakém čase jsem si rozsvítila. Sakra, je nějaká tma... A ejhle - ono sněží! A ne málo! Když jsem šla se psy kolem půl čtvrté ven, bylo už úplně bílo. Svět ztichl, padla trochu mlha a Nazgúlové si užívali. Ryli čumáky ve sněhu, probíhali křovím, až měli kožichy celé postříbřené. Jejich radost byla nakažlivá.

Vzduch byl ostře čerstvý, sníh voněl, prostě ta krásnější tvář zimy. Zimy? Proboha, moje cibulky! Sáček s lákavými obrázky se přesunul do garáže a já mám o čem přemýšlet. Můžu je zasadit do keramických mis místo na záhon? Kde přezimují - venku nebo někde v garáži? Bude z nich něco? Co myslíte?