29.3.2024 | Svátek má Taťána


BTW: Toužím po husím brku a pergamenu!

15.9.2006 0:49

Po celovečerním trápení jsem vzdala snahu udělat cokoliv. Nejde mi mail, nenajdu data... Doufám, že nejsou zničena, že se jen průběžně ztrácí cesta, kterou se na předmětný disk dostávám. (Ztratil se totiž procesoru z dohledu a moje snaha ho najít poněkud zkomlikovala pozdější záchranné práce...) Andy zkoušel po telefonu první poslední, ale vždy to funguje asi pět minut, takže dokud dnes večer nedojede domů, mám smůlu. Ale abyste úplně nepřišli zkrátka, aspoň vám řeknu co naše zvěř a z telefonu snad vydlabu i nějaké fotky. (Druhý disk, kde mají data ostatní, i ten systémový jsou v pořádku...) Čia a Mia i misky

Takže předně musím říct, že rozežranější tvory, než jsou naše kočičí slečny abyste pohledali. Když mě upomínají o jídlo, tak uplatňují řadu nátlakových metod, od nabádavého běhání k miskám až po tanec sv. Víta a vřískot hodný gibbonů, když misky opravdu plním. Jak je vezmu do ruky, začnou tančit po zadních, vykřikují a skáčí jak na pérech. Dnes jsem třeba podcenila Miin výskok, takže mi hrábla do misky takovým způsobem, že se maso z konzervy rozlétlo po podlaze!

A to by měly být dámy, že... Od psů to opravdu neznám. Max byl na jídlo opatrný a dokud byl doma sám, byl zvyklý dlouze zvažovat poživatelnost předkládaného pokrmu. S příchodem štěňat zrychlil, ale jen proto, aby stihl ještě něco ukrást z jejich misek. Kazan s Daníkem se na jídlo těší, ale že by předváděli tanečky jako naše mňaudámy, to je ani nenapadne. Prostě neměli v životě doopravdy hlad...

Kromě jídla si kočky vybrušují způsoby a charakter i v jiných směrech. Čitina povaha je pozoruhodným skloubením plašana a mazlící kočičky. Nesmírně opatrná se plíží světem, moc si nehraje (pokud něco neloví), ale když na ni přijde nával lásky, je neodolatelná. Přitírá se, ducá hlavičkou, přede jako motorek, je zosobněná něha a oddanost. A přitom ten její kukuč! Když na člověka upřeně zírá svýma obrovskýma zlatýma očima s každou polovinou hlavy jinak zbarvenou, vypadá jako duch samotné bohyně Bastet, který se právě vynořil z nějaké hrobky.

Ten pohled je obvykle neuvěřitelně oduševnělý a propátrává vám svědomí takovým způsobem, že se nemůžete divit, že byla kočka považována za ďábelské stvoření a přiřazovaly se tak za společnice čarodějnicím. Vypadá, že má Moc, a přitom možná myslí na myši nebo na granule. Je zajímavé, že oči přihmouří jen málokdy, ale zato zornice má fantasticky citlivé.

Abych z ní nedělala nějaký zázrak, tak jí minulý týden vypadly horní mléčné špičáky. Takže když přinesla domů jednu ze svých ještě živých myší a prchala po schodech do ložnice, tak ji na schodech ztratila. Naštěstí! Protože se pro ni musela vrátit a já měla možnost ji čapnout i s myší a vyhodit na dvorek. Nicméně ji za chvilku přinesla zpátky mrtvou a uložila mi ji za počítač...

Mia je sice zvíře bez magické aury, ale zato je mimořádně akční. Když honí své milované sušené šípky, oči vám jen přecházejí. Ta rychlost, obratnost a nápaditost! Když ji šípek znudí, jde si ukrást psí piškot. I ten potom honí po podlaze jako hokejista puk, ale nemívá to dlouhé trvání. Nazgúlové si zvykli kontrolovat Miiny hračky, takže jí piškoty obvykle sežerou.

Obě kočky lezou na stromy, ale každá svým způsobem. Čita je rozvážná a jen málokdy zaleze někam, odkud má problém slézt. A když se jí to povede (zatím jen jednou), nechá se důvěřivě sundat dolů. Mia je samozřejmě zcela jiná. Na stromy se obvykle vyřítí, takže podle mě vůbec netuší, kde vlastně skončí. Na jabloních a hruškách jí to obvykle vyjde, ale se starou švestkou má problém. Sundávali jsme ji s Markem oba, přičemž já jsem při záchranné akci bohapustě nadávala.

No řekněte sami - bylo půl hodiny před půlnocí a já hledala žebřík oblečena pouze do noční košile. Víte, jak pitomě se v takovém úboru leze na strom? A kdyby ta bestie aspoň spolupracovala! Ale to ne... Nejdřív na větvi vříská jako by jí šlo o život a potom se zase drží stromu všemi drápy co má. Odtrhovala jsem ji od větve jako náplast z chlupaté nohy, aby se mi vzápětí zakousla do ruky. Zvíře nehodné! Když ji jednou ráno našel můj muž na střeše, pokleslo ve mně srdce. Jak ji budeme chytat? Nijak - slezla sama. Přes jabloň. Začínám mít pocit, že ji švestka nemá ráda...

Miin způsob mazlení spočívá v tom, že si lehne někde kousek vedle a přede až drnčí okna. Hlazení strpí a chování vysloveně nemá ráda. Když si jdu pochovat koťátko, dostane se mi obvykle po několika vteřinách hlasitého vzteklého mňaúúú a mohu obdivovat, jak má tlamku způli černou a způli růžovou. Jinak jak roste, tak je znát, že má trochu delší srst než je obvyklé, takže její mourování vypadá poněkud rozmazaně.

Obě holky jsou ohromně zajímavé osobnosti a se psy vytvářejí smečku generující celou řadu překvapení a pitoreskních situací. Vždy se těším na večerní rošádu. Všichni dostanou večeři najednou, ale v oddělených místnostech. Jakmile dojedí a já jim otevřu, nastane úprk k ostatním miskám. Každý člen smečky musí zkontrolovat, jestli ti tři ostatní neměli něco lepšího a to bez ohledu na druh a velikost. Rovnoprávně. A já se z toho raduju...