Po té, co se nám podařilo zažehnat hrozbu fyzické likvidace kotěte ze strany psí smečky, nastala fáze sbližování a poznávání. Vzájemně si vyjasňovali, co je normální, co se ještě dá a co už teda ne. Důvodů k údivu nad vznikajícími situacemi jsem měla v posledních dnech dost, ale ve třech případech to opravdu stálo za to. Nejdřív mě vyvedl z míry Daník.

To je tak. Čita si hned od začátku vybrala za svoji pozorovatelnu okno v mojí pracovně. Je nízko, je z něj vidět na branku (a většinou tedy i na psy) a je pod ním krč na štípání dřeva, který jí umožňuje pohodlnou cestu ven do zahrady a zase zpátky. Psi ji na jejích cestách neustále otevřeně nebo vskrytu pozorují, takže jim tato zkratka neušla.

Bylo to v pondělí. To se u nás strhla krátká a divoká bouřka, kterou Daník strávil v obýváku pod gaučem. Když se hromy a blesky odpráskaly jinam, vyhnala jsem Marka se psy na procházku, dokud bylo trošičku chladněji (jen 28 stupňů…:)). Nazgúlové se vrátili mokří a špinaví, takže jsem je nepustila do domu - ať si venku uschnou. Jenže potom jsem začala vařit a párkrát zavolala na kočku (okna jsou pořád různě otevřená, psi dobře slyší, co se doma děje), takže Daník začal kvílet, že chce domů, jelikož trpí silnou citovou deprivací. 

Nejdřív dostal piškotek, aby to pochopil. Kazan si ho vzal samozřejmě také, i když on před domem neječel. Potom jsem vyběhla ven a přikázala ticho. Na potřetí jsem se už nedržela salonního vyjadřování, jelikož to zvíře se navíc vykoupalo v psím koupadle, takže pekelně páchlo (asi před týdnem se vyválel v lidském ho..ně, a přes veškeré mytí ho zápach ještě úplně neopustil…). Navíc mě zatvrdil pohled na stovky travních semínek, kterými si stačil na procházce prošpikovat mokrý kožich. Takže jsem mu řekla co si o něm myslím a rezolutně zavřela dveře.

Chvilku bylo ticho. Mělo mě to varovat, jenže já jsem se zabrala do práce a na Daníka jsem zapomněla. Ne na dlouho. Probral mě náraz, vykviknutí a zvuk koulícího se skla. Než jsem stačila pustit vařečku z ruky, už se mi o nohy nadšeně otíral mokrý, smradlavý a velice spokojený pes. Když mi dal najevo, jak rád mě vidí, šel zkontrolovat kočičí misky, jestli se tam nenajde něco dobrého na zub.

Ne, to nemůže být pravda, napadlo mě. Přece neskočil dovnitř oknem? Ale jistě, když může ani ne dvoukilová kočka, proč by nemohl pětadvacetikilový Daník? Je fakt, že jeho styl nebyl nejčistší, takže mi shodil stolní lampu a klávesnice se smutně kývala visíc bezmocně na kabelu, ale byl doma. Někde hluboko ve mně se rodil smích i jisté uznání, ale nemohla jsem to tak nechat. Takže provinilec byl opět vyhozen ven a pro jistotu jsem přivřela i půl okna.

Podruhé to nebylo tak dramatické, ale také to stálo za to. Na začátku byla drobná nehoda - vypadl mi z ruky tvaroh a rozpleskl se na zemi. Posbírala jsem co se dalo, zbytek si z podlahy vylízali Nazgúlové a Čita také paběrkovala po krajích. Jenže co s takovým tvarohem, že? Tak jsem ho hodila psům do misky a šla si po svém.

Za chvilku jsem procházela chodbou a zůstala v úžasu stát. Čita seděla u psí misky a s velkou soustředěností se propracovávala tvarohem. Psi leželi tak půl metru za ní a s ublíženými pohledy sledovali, jak jejich pochoutka mizí v té zatracené kočce. Ale pozor! Vůbec nesnažili sežrat tvaroh i s kočkou! Okamžitě jsem se proplížila do pracovny pro foťák a onu historickou chvíli zvěčnila. Teprve potom jsem zvedla Čitu (bříško už měla jak buben) a uvolnila psí misku jejím původním uživatelům. S úlevou se tam vrhli a společně ji vycídili do bezchybného lesku. A to se prosím ještě před měsícem snažili kotě sežrat při každé příležitosti!

Ve středu mě však nečekalo žádné divení, ale rovnou šok. Marek nalezl a domů přinesl další kočku. Je to mrňavá potvůrka, ani ne dvouměsíční. Marka si zamilovala láskou na první pohled, ale pro ostatní to bylo syčící klubko zubů a drápů. Bojácnosti to má v sobě asi tolik co Attila, bič boží, a se stejným zanícením dobývá nové prostory. Dnes mohu prohlásit, že se jmenuje Mia (hlasité mňaúúú bylo to první, co jsem od ní slyšela než se mě pokusila kousnout) a pokud ji Čita nesežere, stane se dalším členem naší domácí smečky.

PS: Po celodenním skoro teroru se dámy začaly respektovat. Mia s chutí líže Čitě uši a ta jí loví ocásek. Asi máme doopravdy ty kočky dvě…

PPS: Nazgúlové rezignovali.