Vezmu to namátkou. Andymu byly necelé čtyři roky, když dostal k Vánocům takovou tu velkou foukací harmoniku s klávesami, podobnými jako na klavíru. Jelikož to bylo dítko zvídavé a navíc zřejmě s hudebním sluchem, rychle se naučil několik jednoduchých písniček. Stálým opakováním je piloval k dokonalosti a s veškerou nevinností nás doháněl k tomu, že jsme v koutku duše tiše žehrali na Ježíškovu vynalézavost.

V létě jsme se potom i s harmonikou vypravili na dovolenou do Vysokých Tater. Všechny ty krásné výhledy i túry jsme ovšem absolvovali s hudebním doprovodem. Jednou jsme se zastavili na stanici električky na Štrbském Plese a studovali odjezdy. Náš malý kudrnatý šumař se poněkud vzdálil a aniž přestal hrát, šel obdivovat električky - odjakživa miloval kolejová vozidla.

Jelikož byl stále aspoň koutkem oka sledován, neušlo mi, že se u něj zastavila skupinka lidí. Andy byl odjakživa společenský tvor, takže se s nimi dal do hovoru a vzápětí i do hry. Dokázala jsem snadno rozeznat, že odehrál celý svůj repertoár. Sklidil potlesk a - jak se potom ukázalo - nejen ten. S pevně sevřenou pěstičkou se k nám rozběhl, udýchaně se zastavil a s pýchou otevřel dlaň. "Koukej, dostal jsem korunky!" hlásil hrdě a podával mi je. Samozřejmě jsme ho pochválili, ale radši jsme si nepředstavovali, jak to vypadá pro nezasvěceného pozorovatele. :))

Markovi se zase v první třídě podařilo vzbudit silné pochybnosti o mé bezúhonnosti u své třídní učitelky. Šlo o to, že děti se měly pokusit charakterizovat práci svých rodičů. Tehdy jsem pracovala v redakci, nicméně spoustu času jsem trávila na tiskových konferencích. Ty se však většinou konají v salóncích velkých hotelů nebo restaurací. A Marek, dítko běžně poslouchající své rodiče sotva jedním uchem, před třídou prohlásil, že jeho maminka chodí po hotelech...

Ale ani jednomu z našich chlapečků se nepodařilo to, co mě a mému bratrovi. Jako předškoláci jsme byli často nemocní, takže jsme měli co chvíli zakázanou zmrzlinu. A přitom jsme ji tak milovali! Jednou jsme šli s maminou do obchodu. Na naši žádost nás nechala čekat před samoobsluhou, vedle které byla k naší nemalé radosti cukrárna. A v té prodávali zmrzlinu.

Byla to jen vanilková a byla podávána ne v oplatkovém kornoutku, ale takové mističce. Hladově jsme zírali na všechny šťastlivce, kteří si tu manu nebeskou dopřávali. Jak my jsme ji chtěli! Ale neměli jsme ani desetník, jenom slib, že dostaneme nějakou nechladivou dobrotu.

Jaké bylo maminino překvapení, když vyšla ze samoobsluhy a uviděla nás, jak každý s výrazem absolutního vytržení lížeme svůj vlastní kopeček zmrzliny.

Okamžitě se domáhala vysvětlení. To bylo prosté - aspoň v mém podání: "Víš maminko, ona tu jedné paní spadla zmrzlina na zem, a bylo jí ještě hodně! Tak jsme si klekli a lízali ji rovnou z chodníku. Byla moc dobrá. Ale potom tudy šel nějaký pás a ptal se, proč jíme zmrzlinu ze země? Tak jsem mu vysvětlila, že nám ji nikdy nechceš koupit. A on šel do cukrárny a každému nám jednu dal!"

Teprve o hodně později jsem pochopila, jak se mamina musela v tu chvíli cítit. Hnala nás domů a pořád si něco mumlala. Hlavní z našeho pohledu bylo, že nám drahocennou vanilkovou zmrzlinu nezabavila. A pak že výchova dětí není legrace! (Aspoň občas...:))