Nikdy mi nepřipadala naše země tak maličká a její světoborné záležitosti tak vzdálené, jako když jsme byli jako rodina mezi roky 1992 a 93 na Taiwanu. Bylo to v době před internetem a mobilními telefony, dopisy domů šly tři týdny a BBC ani CNN se o dění v české kotlině nijak zvlášť nezajímaly. Žili jsme v univerzitním kampusu ve městě Hsin-chu (asi střed ostrova) v mezinárodním prostředí hostujících profesorů a učili se dívat na mapu, kde Evropa byla jenom maličkým výběžkem pevniny daleko na západě, zatímco Ameriky byly zakreslené vpravo.
Martin pracoval na univerzitě a já jsem byla s dětmi doma. Andymu bylo sedm a učila jsem ho místo docházky do první třídy, Markovi bylo dva a půl. V Hsin-chu tehdy bylo velmi málo bělochů a jeden jediný černoch (jeden z učitelů na univerzitě). Andy s Markem však byly první bílé děti, které tu naprostá většina obyvatel zahlédla, takže naše popularita byla nemalá. Marek si tak brzy vypěstoval intenzivní odpor k fotoaparátům.
Nebylo divu. Andy má zelené oči a k tomu měl v té době delší kudrnaté velmi světlé vlasy. Marek byl typické české mimi - nebesky modré oči a rovné blonďaté vlásky. Když si hrál se stejně starým tmavým chlapečkem, takto synem amerického profesora a Číňanky, vypadali spolu jako dokonalá reklama Benettonu.
Reakce dospělých byly předvídatelné - zvědavost kombinovaná s odstupem. Číňané jsou velmi hrdí a uzavření a popravdě řečeno, o nás (coby Evropanech) neměli valného mínění. Obdivovali Američany (hlavně mládež), ale jinak si o bílých lidech mysleli své. Navenek však byli velmi zdvořilí a usměvaví, i když jejich otázky nás dokázaly hodně překvapit. Po dobu jednoho semestru jsem navštěvovala marketingový kurz na sousední univerzitě spolu s čínskými studenty, takže vím, o čem mluvím.
Děti však na nás reagovaly úplně jinak. Ty nejmenší, odhadem mladší školkové, se nás obvykle bály. Kolikrát se stalo, že se rozplakaly hrůzou, když jsme si jich všímali - třeba při rozhovoru s jejich rodiči. Ty o něco starší (mladší školní věk) z nás měly zase úžasnou legraci - nejspíš jsme jim připadali jako postavy z kreslených filmů Walta Disneye. Teprve těm starším jsme začali připadat zajímaví.
Z našeho pobytu jsem si přinesla spoustu zážitků, ale právě zkušenost s čínskými dětmi byla asi nejpodnětnější. Ty děti byly velmi upřímné a neviděly důvod, proč své postoje tajit. Nikdy jsem neměla problémy s předsudky týkajícími se národností nebo ras. Ale ten pohled z druhé strany, kdy se z běžného člověka zastupujícího většinovou společnost stanete exotickým, a leckdy v očích domorodců hodně divným cizincem, ten rozhodně stojí za to.
Lidem udělá moc dobře, když se občas mohou na své hodnoty a postoje podívat z dálky a s odstupem. Lépe se tak oddělují věci podstatné od těch druhých. A já jsem nesmírně vděčná za to, že jsem si to mohla zažít.