Les je tichý, sevřený mrazem a nocí. Jen potok tiše šumí tam, kde se ještě ledu nepodařilo spoutat temnou proudící vodu. Přijíždím na parkoviště, reflektory krátce osvítí hradbu mlčících stromů, hluk motoru necitlivě ruší klid spící přírody. Rychle ho vypínám a zatahuji ruční brzdu. Jsme tu sami. Ještě než vystoupím, tak si na tenké pletené rukavice natahuji ještě jedny flísové. Je víc než čtrnáct stupňů pod nulou a já budu venku nejméně hodinu. 

Vystupuji z auta a vypouštím psy. Radostně se rozbíhají po umrzlém povrchu parkoviště, třou si čenichy o sníh a s napětím čekají, kudy dnes půjdeme. Pouštím se nezřetelnou stezkou vinoucí se z okraje parkoviště přímo k lesu. Šero se prosvětlilo natolik, že si troufnu jít mimo cestu. Sníh mi vrže pod botami, mráz pálí do tváří a mám dojem, že mi zamrzne i nos.

Stezka končí na vrcholu příkrého srázu, po ním vede cesta a teče široký potok. Teď je třeba dostat se pokud možno vcelku dolů.

Pomalu se spouštím mezi mohutnými smrky, tu obejmu kmen, jindy se zachytím větví. Jak se nořím do údolí, šero houstne. Musím zvednout hlavu, abych se ujistila, že na východě se nebe opravdu jasní úsvitem. Psi tiše krouží kolem, v radostném vytržení zhluboka nasávají vzduch, zkoumají stopy a jsou cele sami sebou. Jejich bezprostřední štěstí je nakažlivé a já z nich čerpám jistotu, která zahání strach. Ten strach je dráždivý a svým způsobem sváteční. Jsem sama v šerém lese, dost divokém lese... I když je civilizace nedaleko, sem momentálně nijak nezasahuje.

Konečně jsem u potoka. Můstek je zasněžený, jen uprostřed má vyšlapanou cestičku. Chybějící prkna vyvolávají dojem vyceněných zubů a praskání zmrzlého dřeva je příjemně strašidelné. Opatrně přecházím - ušlapaný sníh přece jen klouže. Potok svádí nerovný boj s ledem. Jak dlouho ještě bude rychle proudící voda vzdorovat krutému mrazu? Těžko přijmout fakt, že led je vlastním tělem té vody. V mých očích led potok spoutává a krotí. Nemám ráda krocení. 

Za potokem opět opouštím cestu a vydávám se po málo prošlapané stezce, tentokrát vzhůru. Překračuji klády, vyhýbám se balvanům. Zvedám oči a srdce se mi radostně rozbuší. Je to tady! První sluneční paprsky pozlacují vrcholky majestátních smrků a něžných bříz. Přidávám do kroku a snažím se vyhýbat větvím obtíženým zmrzlým sněhem. Stezka prudce stoupá, les řídne a jasní.

Přede mnou se otvírá mýtina, zarostlá mladými smrky a břízami. Teď! Slunce se vyhouplo nad obzor a zazářilo mi přímo do očí. Nedokážu se ubránit jásavé radosti. Něco prastarého mi proudí v krvi, mám chuť vzdávat díky, cítím pokoru i opojení. Svět se najednou třpytí, slunce zažíhá život. Teplá, zlatá, vyzývavá záře se vysmívá mrazu a aspoň trochu uvolňuje jeho spáry. Tiše stojím a s úžasem a vděčností sleduji to podivuhodné divadlo. I psi se zastavili a sedli si vedle mne. Nechápou mé vytržení, ale oddaně je sdílejí.

Vyšlo slunce.