Neviditelný Pes

BTW: Střípky z podzimního lesa

21.9.2007

Veverky

Podzimní les nabídl Nazgúlům nové povyražení, když už jsem jim zatrhla losy a jezevce - veverky. Pás lesa, který lemuje park na pobřeží blízko našeho domu, je možná noční můrou českého lesáka, ale pro drobná zvířata je to jedna z podob ideálního bydlení. V zásadě ho tvoří relativně řídký porost velkých stromů - smrků, borovic, buků, bříz a dubů, který je intenzivně zahuštěn množstvím slabých náletových stromků, velkých i menších keřů nejrůznějších druhů a bohatým podrostem borůvčí a vřesu všude tam, kde je na to dostatek světla. Norsko - Nazgúlové pózují pro Mikoláše Alše

Lesem je prošlapána síť pěšin, takže lidé i psi si mohou volit procházkové okruhy s ohledem na cokoliv - čas, počasí, náročnost či sezónní schůdnost. Mimo stezky a přirozené mýtiny je les většinou natolik hustý, aby se tam lidem nechtělo zbytečně strkat nos, takže zvířata tam mají pré. Je jasné, že takové prostředí je pro veverky jako stvořené. Množství úkrytů a rozmanité potravy jim dělá dobře, takže je jich tu poměrně dost.

Nejsou nijak ochočené, jako třeba veverky v některých parcích, takže v létě, kdy je listí husté, je skoro nemáte možnost spatřit. Jenže nyní začíná listí padat, stejně jako zralé oříšky, takže veveruchy se mnohem častěji pohybují po zemi. Když je vyruší samotný člověk, tak jen vylezou na nejbližší velký strom a nadávají. Vyruší-li je pes, vyletí jak střely na nejbližší kmínek čehokoliv a nadávají teprve tehdy, když se bezpečně proskáčí na větev pořádného stromu.

Je zajímavé, že jsem tu ještě nezahlédla žádnou zrzečku, všechny veverky, které jsem měla to štěstí vidět, byly tmavě hnědé nebo černé (?), a určitě o něco větší než ty, na jaké jsem byla zvyklá od nás. Psi jsou na veverky napružení odjakživa a také dělají něco, na co jsem od Maxe nebyla zvyklá. Chodí totiž lesem nejen s čenichy u země, ale velmi pozorně sledují i stromy, zkrátka horní patro lesa. Hledání a případné honění veverek se tak stalo příležitostným radostným zpestřením našich podzimních vycházek. Norsko - Kazan vidí veverku

Teď si určitě říkáte - chudáci veverky, jak k tomu přijdou? Nijak, veverkám prakticky nic nehrozí. Jak už jsem řekla, les je velmi hustý a každá veverka, která na zemi hledá oříšky nebo jiné dobroty má vždy v dosahu několika decimetrů nějaký kmen nebo aspoň kmínek, po kterém může vyšplhat do bezpečí. A navíc moji psi by veverky neměli překvapit - pokud tyto nejsou hluché nebo mentálně zaostalé.

Zcela úmyslně jsem jim totiž na obojky pověsila vedle sebe kovové známky s českou i norskou adresou, takže pokud se psi pohybují, známky o sebe jemně zvoní a cinkají. Nazgúlům cinkání zjevně nevadí, já je naopak mohu kontrolovat sluchem, i když se motají v podrostu kolem mně nebo i za mnou. Jsem natolik vycvičená, že podle cinkání poznám, zda se pes pohybuje v klidu nebo ne.

No a samozřejmě každé divoké zvíře a zvířátko je varováno s dostatečným předstihem, takže se může schovat nebo nenápadně utéct. Není to žádný můj vynález, už jsem tady kolikrát potkala psy, kteří měli na obojku zavěšený malý zvoneček... Veverky tedy vídám především ve chvíli, kdy už přeskakují z "nouzových" kmínků na velké stromy, zatímco psi dole řvou jako pominutí. Počítám, že "čas veverek" skončí stejně přirozeně, jako s ochlazením skončil "čas mušlí", křupy křup...

Jak pokračuje vzdělávací proces

Nazgúlové i já i nadále pokračujeme v plnění úkolů naší zvláštní školy a musím (ťuk ťuk) poznamenat, že máme vcelku dobré výsledky. Ty bych viděla ve dvou základních směrech, byť jsou vlastně dohromady jediným: jednak se zlepšila celková poslušnost na vycházkách a jednak se psi při cvičení obvykle dobře baví. Norsko - les u parku 1

Pokud jde o ty vycházky, tak vcelku bez problémů míjíme na volno ostatní psy (přivazuji nebo přidržuji Kazana jen tehdy, máme-li potkat úplné mrňouse, kde hrozí přišlápnutí či jiné ublížení omylem) a dokážu je odvolat kdykoliv se mi zdá, že se cizímu psovi nebo pánečkovi možnost bližšího seznámení nelíbí.

To se samozřejmě stává, protože lidé tady mají obecně poměrně velký strach z německých ovčáků a Nazgúlové se jim aspoň zdálky podobají. Však také při bližším kontaktu je jedna z prvních otázek "Nejsou to náhodou němečtí ovčáci?" a já říkám že ne, že jsou to ovčáci čeští a ti psy ani lidi nežerou...:)) Tedy tohle si už obvykle jen myslím, ale ochota pánečků jiných psů pustit své miláčky k Nazgúlům po tomto konstatování pravidelně znatelně vzroste.

Nevím, jak to tu s NO vlastně bylo, ve městě jich je velmi málo, přestože Norsko má velké odchovy. Patrně dnes slouží především na venkově na farmách. Několik lidí (nezávisle na sobě) mi poněkud stísněně vysvětlovalo, že norští NO jsou velmi agresivní. Vzhledem k tomu, že pes se agresivním nerodí (byť sklony k agresi určitě dědičné jsou), tak nevím, co si o tom mám myslet. Každopádně když opadne první strach, jsou Nazgúlové obvykle vychvalovaní a já se za ně červenám radostí. Norsko - les u parku 2

Podobné jako se psy to je v lese. Od chvíle, kdy je možné psy vodit do lesa na volno (22. srpen) mi Nazgúlové v lese neutekli a pokud si hbitě odskočili nežádoucím směrem, tak se rychle vraceli. Musím ale uznat, že se snažím předvídat a dívat se za roh, abych předešla neodolatelným pokušením. Preventivně je uvazuju na známých kritických místech nebo v případě, kdy z jejich chování poznám, že je "los za rohem". Potřebuju totiž co nejdelší období bez průšvihu, aby si v těch svých chlupatých palicích dokonale spojili příjemnou volnost se slušným chováním.

Jak jsem tu už minule říkala, trénujeme především asynchronickou poslušnost. Tedy něco jako ty zůstaň a ty ke mně, ty sedni a ty lehni. Psi dobře chápou, co po nich chci, ale než se soustředí na práci, dělají si ze mne rádi legraci. "Co, já???" vidím v jejich očích, když je oslovím jménem a dám povel. Jak Daník tak Kazan rádi předvádějí kreaci na téma "Já se tu sám bojím!!!" v případě, že jsou ti, kteří mají čekat, zatímco kolega má přiklusat ke mně.

Kdybyste viděli ty scény! Ty pohledy! A nejhorší to je, když máme obecenstvo. Obzvlášť Daník je rozený tatrman. Když se jim povede mě obzvlášť pěkně nachytat, tak se chechtají, až jim ty dlouhé růžové lžícovitě rozšířené jazyky poskakují mezi tesáky. Norsko - Nazgúlové a cvičební molo

Takže mohu konstatovat, že přestože jim je šest a půl roku, cvičení je baví a nové kousky se učí s radostí a zájmem. Samozřejmě je to také tím, že "netlačím na pilu", dám jim čas na to, aby se koncentrovali, cvičení prokládáme volným běháním a čucháním (jejich:)). Musíme také střídat místa, kde cvičíme, protože jsem zjistila, že na molu se automaticky stavějí do pozoru, zatímco v lese by jim stačilo si mě pohlídat.

A ještě něco - v lese nám ale po tom všem cepování krásně fungují dříve poněkud okoralé povely "zpátky" a "tady jdeme", které mají rozběhané psy dostat zpátky na cestu nebo pěšinu, kterou jdu já bez toho, že by se nutně museli dostavit až ke mně.

Perlička na závěr

Na závěr bych vám chtěla popsat jeden takový zvláštní okamžik. Stalo se to asi před dvěma dny. Bylo jasné a chladné ráno, svěží a úplně bez větru. Moře bylo bez jediné vlnky, zrcadlilo zakotvené lodě, stromy, kopce. 

Šli jsme se psy z mola směrem k pláži, když proti nám vyběhl pán, který měl kolem pasu "psí" opasek a smotané vodítko. Ze zvyku jsem pátrala po hafanovi, ale ten nebyl vidět. Pán si s tím evidentně hlavu nedělal, tak jsem si říkala, že pes asi bude někde, kam já nevidím. Přešla jsem s Nazgúly na kraj mola a přes zídku koukla dolů na pláž. Norsko - pozor poletí šiška

Tam jsem uviděla zajímavou scénku. Na onom zrcadlově klidném moři kousek od břehu plul malý černobílý pták (po poradě s Xerxovic atlasem ptáků patrně alka:)). Ve směru jeho plavby se do vody pomaličku nořila krásná velká ohaří slečna. Ani vlnečku neudělala, celá napnutá, hlavu nataženou dopředu, tlamu zavřenou, aby ani neopatrně nevydechla.

Když jsem se já podívala, zrovna se pták blížil k její tlamě, stejně jako její pán ke mně. Beze slova jsem na něj mávla a ukázala mu k vodě. Spolu jsme pak sledovali ten hypnotizující okamžik, kdy pták nevšímavě proplul snad jen deset centimetrů od čenichu naprosto zkamenělé fenky. Voda poklidně zrcadlila celý ten zvláštní obrázek, jen ve vlnkách zčeřených ptačíma nohama se blýsklo šikmé ranní slunce.

Pán se zasmál a krátce písknul. Zasněný klid okamžitě zmizel. Fenka bleskově "rozmrzla", vyskočila z vody (a celou ji zvlnila:)), oklepala se, vyskočila na cestu a přiběhla na molo. Já jsem krotila nazgúlí snahy o harašení a pán s fenkou se rozeběhli dál do parku. Jen ten podivuhodně nevzrušený pták klidně plaval dál...

Další fotky si můžete prohlédnout zde

 



zpět na článek