Samozřejmě to žádný Štefan není - resp. byla by velká náhoda, kdyby byl. Je to zkrátka pilot práškovacího letadla, jasně žlutého Čmeláku. Kousek za naší vesnicí je travnaté letiště, takže jakmile začnou ty nejrannější práce na poli, objeví se letadlo.

Ve filmu "Vesničko má, středisková" se Štefan se svým letadlem objevil o žních, ale u nás je podstatně jarnější ptáče. Dá se říct, že vyráží na pole ještě předtím, než si na to mohou troufnout traktory. První rok jsem byla překvapená a neustále jsem vybíhala z domu. Moc se mi ta žlutá letadla líbí (bez ohledu na to, že netuším jaký sajrajt to z nich padá, ale to je jiná kapitola...) a nemůžu neobdivovat pilota, který neúnavně přelétá nad krajinou tak nízko, že mu málem vidíte do očí.

Motor rozhodně není nijak tichý, ale protože to netrvá dlouho, tak mi to velečmeláčí bručení nevadí. Konec konců většinu svých víkendů od raného dětství jsem trávila právě v tomto kraji doslova posetém sportovními letišti, takže vrčení motoru letadel tahajících větroně patří u mne k idylické kulise volných nedělí. Takže s první vyrážející trávou to začne: start, vzlétnutí, pár koleček, přistání. A pořád, pokud to počasí dovolí. Potom letadlo zmizí, aby se objevilo až napřesrok.

Letos je Štefan ve vynikající kondici. Vytáčí odvážné zatáčky, elegantně se přehupuje přes dráty vysokého napětí, bravurně startuje a přistává. Andy ho včera chvíli pozoroval a s poněkud černým humorem poznamenal: "Doufám, že se do těch drátů nezamotá. Nešla by elektrika..." Já jsem ho jako každý rok pozdravila. To si obléknu svoji psí bundu (v tomto ročním období jahodově růžovou...:))) a jdu mu na louku zamávat. On mi odpoví zakolébáním křídel a já za ním v duchu zavolám svůj jarní pozdrav: "Vítej Štefane. A drž se trochu výš, nebo nám sebereš komín!"