Když jsem byla malá a někde potkala starého psa, myslela jsem na něho i na jeho pána s lítostí. Jaká je to radost mít psa, který už člověku nestačí? Připadalo mi, že potom už má člověk se psem jen samé starosti. Nic si s ním už nemůže užít. Dnes už vím, že jsem nic nechápala.

Ano, je pravda, že starý pes mívá lecjaká omezení a zdravotní problémy. Jeho kožich už není tak hustý a lesklý, oči nezáří, klouby pobolívají a kolikrát mu ujde dokonce i klapnutí ledničkových dveří, protože ani sluch není, co býval. Člověk s ním musí mít trpělivost, zvíře už má svoje vyhraněné názory na spoustu věcí, může mu lézt na nervy hlučná společnost, lidská i psí.

Jenže má něco, co štěně nikdy mít nemůže - zná vás do posledního koutku vaší duše, po celé roky s vámi sdílel takřka každičký den. Zná všechny vaše zvyky včetně těch, které byste před cizími lidmi nikdy nepřiznali. Pozná, když se něčeho bojíte a nikdy vás se strachem nenechá samotného. Raduje se s vámi, když se vznášíte na vrcholcích štěstí, utěšuje vás ve chvílích zoufalství. Hlídá vás, pečuje o vás a vždy je připraven vás vyslechnout. Ví o vás všechno, a přesto vás miluje. Věrně a bez zaváhání. Ať jste jakýkoliv, bohatý či chudý, úspěšný nebo neúspěšný, tlustý, hubený, starý nebo mladý.

Ušel s vámi kus života. Zná celou vaši rodinu - někdy se stane, že jinou rodinu ani nemáte. Zná všechny lidi, kterým jste dal svoji důvěru a přivedl je domů. Rychle zjistí, co jsou zač a dá vám to vědět - je jen na vás, zda ho pochopíte. Prošel s vámi nesčetně kilometrů, na sluníčku, v dešti, ve dne i noci.

Cvakot jeho drápů a jeho oddechování se stalo nedílnou součástí vašeho života, když je doma neslyšíte, jste neklidní. Stejně čekáte na dotyk vlhkého čenichu a spokojené odfouknutí, když se vám psisko rozkošnicky svalí k nohám. Těšíte se na zubatý úsměv a ocas radostně bušící do podlahy, když se před vámi důvěřivě překulí na záda a nechá se drbat na břiše.

To jsou věci, jaké člověk žijící bez zvířete nemůže úplně pochopit. Nebo spíš procítit. Je to neuvěřitelný dar, tohle prastaré společenství člověka a psa. Nepocítí ho ten, pro koho je zvíře investice, živá ozdoba či pouhá pracovní síla.

Půvabu štěněte se obvykle nedá odolat, ale dojemná důstojnost a láska starého psa jsou skoro k neunesení. To proto, že psí život je pro nás lidi příliš krátký a strach o starého kamaráda přijde vždy dřív, než člověk čeká. A nikdy na to není připravený.

Přesto by bylo hloupé, připravit se kvůli strachu z konce radosti a lásky, které nám život se psem přináší. Člověk musí s vděčností přijímat to krásné, čeho se mu dostane, i když zaplatí bolestí ve chvíli, kdy přítele ztratí. Přesto si nemyslím, že by se v tomto případě dalo prodělat.

Přeju vám všem krásný advent...