Nemusí to být hned nějaké drsné vulgarity (ty většinou přijdou až s příchodem do školy :)), ale rychle poznají, která slova se rodičům nelíbí, a jdou je vyzkoušet. Mamina mi zrovna nedávno říkala o tom, jak jsem asi jako tříletá přitáhla domů následující rýmovačku:

Já jsem malý mraveneček,
rozepnu si poklopeček.
To jsem rád, to jsem rád,
že se můžu vyčůrat...

Na dnešní poměry velice nevinné veršíky však popuzovaly mého otce natolik, že se mi jejich přednes pokusil zatrhnout. Jak už to bývá, zákaz znamenal jediné - básnička se mi zalíbila ještě víc. Mamina říkala, že jsem se tedy obrátila do kouta a tam jsem si s gustem šeptem opakovala: "Já jsem malý mraveneček...". Okusila jsem zkrátka kouzlo zakázaného.

Stejný proces proběhl i u našich dětí. Když byly Andymu také asi tři roky, bydleli jsme zrovna v Košicích a Andy tam chodil do školky. V té době mu učarovalo slovo prdel. Opakoval je bezustání při nejrůznějších příležitostech. Zkoušela jsem mu vysvětlovat, že to není právě hezké slovo, zkoušela jsem to ignorovat, rozzlobila jsem se. Marně.

Potom přijel na návštěvu můj bratr. Andy ho měl rád a ohromně ho uznával. Vzhledem k tomu, že Petr měří přes dva metry, byl pro něho po mnoho let jakýmsi měřítkem - je to velké? Velké jako strejda?

Nemusela jsem mu nic říkat, Andyho nové oblíbené slovo uslyšel velice rychle a rozhodně častěji, než bylo únosné. Postavil se k tomu svým vlastním způsobem. Byla jsem v kuchyni a poslouchala jejich rozhovor.

"Proč pořád mluvíš o hrábích?" zeptal se našeho neposedného synka. Ten vykulil oči. "Hrábě? Ne, já říkám prdel!" "A to nevíš, že prdel je jenom jiný název pro hrábě? Ty chceš něco hrabat?" ptal se Petr se vší vážností.

Andy zakolísal. Tohle byl opravdu zákeřný útok. V malé hlavičce nastal zmatek. Může to krásné nové slovo, které tak rozčiluje rodiče, znamenat něco tak obyčejného, jako jsou hrábě? Ale říká to velký strejda...

Nebudu vás napínat - věřil tomu asi tak 24 hodin. Potom se sice kouzlo zlomilo, ale lákavost nevhodného slova byla pryč. Když to řekl, musela jsem smát, a on tak ztratil jednu ze silných motivací. Později sice přišla jiná slova, ale to prvotní zanícení se už nikdy nevrátilo.

Je zajímavé, že u první Markovy zkušenosti se sprostým slovem stál můj bratr také. Bylo na chalupě, já jsem seděla u otevřeného okna a dávala pozor na Marka, který poskakoval na lavici a koukal ven, kde se Petr s čímsi hmoždil. Markovi byly dva roky a pár měsíců, a docela slušně mluvil. Velký strejda ho fascinoval stejně jako Andyho, takže jeho činnost pozorně sledoval.

Najednou se cosi stalo a zvenku přiletělo procítěné zaklení: "Kurva, moje záda!" Chlapeček zareagoval okamžitě. Radostně zatleskal ručičkama a volal: "Kuva, kuva!" Vyklonila jsem se ven a zjistila, že bratr je více méně v pořádku, jen se drží za záda. "Kroť se, prosím, ve výrazech," napomenula jsem ho. "Jsou tu děti..." Ukřivděně se na mě podíval a pronesl zásadní myšlenku: "Můžeš mi laskavě říct, proč neopakuje slovo záda???"