19.3.2024 | Svátek má Josef


BTW: Spinaway

15.1.2007

Pot mi teče do čela a cítím zvláštní euforii. Dokázali jsme to! Ale co? Stejně jako nějakých čtyřicet dalších lidí i já sedím v zatemnělé místnosti, zírám na plátno a šlapu na spinningovém kole, jako by mi šlo o život. Nebo o vítězství. Ne, nezbláznila jsem se. Jenom jsem podlehla duchu této země a skončila v tělocvičně. Norsko - jezero pod sněhem

Ne, že by to bylo poprvé, ale doma jsem tomu nikdy takhle nepropadla. Jako každý člověk, který při své práci převážně sedí, musím hledat cesty jak se hýbat. No a v Norsku je pohyb a cvičení natolik součástí životního stylu, že pokud někdo cvičit chce, určitě si cestu najde. A nejednu.

Na ulicích a v parcích denně potkáváte nejen samostatné běžce, ale i celé organizované skupiny. Pokud si myslíte, že jde převážně o mladé lidi, jste na omylu. Běhá tu skutečně každý a pokud už zdejší senior už opravdu musí na běh rezignovat, popadne hůlky a aspoň se svižně prochází. Neodradí je ani špatné počasí ani ledem pokryté cesty. Často jsou doprovázeni psy, převážně různými druhy setrů, ohařů a španělů. Je to fascinující a po více než třech měsících pobytu musím říct, že i nakažlivé.

Jenže počasí je převážně ohavné a je-li někdo tak náchylný k různým druhům nachlazení jako jsem já, musí si vedle procházek hledat nějakou fyzickou aktivitu pod střechou. A tak mě Martin přihlásil do zdejšího sportovního klubu, kam sám už delší dobu dochází. Byla jsem trochu na rozpacích - je to moderní zařízení, kde je pohyb a cvičení povýšeno na úroveň umění. Co tam budu proboha dělat? Z Čech jsem znala jen spinning, jinak jsem se pohříchu cvičení vyhýbala. Jak tam budu vypadat? Co když se ztrapním?

Obavy byly naprosto zbytečné. Ten, kdo vymýšlel tento sportovní stánek totiž myslel na všechny, takže tam i všechny má. Dokonale vybavenou velkou tělocvičnu, místnost na spinning a několik sálů na různá další cvičení tu zdaleka nenavštěvují jen sportovně zdatní lidé, ale prakticky každý, včetně těhotných žen a seniorů. Vzhledem k tomu, že součástí centra je i hlídání dětí (které mají taky svůj cvičební program), tak není žádný problém vidět cvičící matku, která si udělá v koutku s křesly pauzu a nakojí mimi - nejspíš dalšího budoucího návštěvníka zdejších tělocvičen.

Norsko - sfingy na sněhuPopravdě, jediný, kdo se tu něčemu divil, jsem byla asi já. Jednou jsem zabloudila na kratší verzi spinningu, která byla v rozvrhu označena modře. Až na místě jsem zjistila, že je to hodina pro lidi, kteří potřebují jemnější cvičební program, takže na spinningových kolech tu šlapalo vedle seniorů, které bych u nás bez váhání pustila v tramvaji sednout, i několik budoucích matek v různém stádiu těhotenství. Když si uvědomím, že u nás se dnes těhotenství bere spíš jako nemoc než přirozený stav ženy, tak by naši doktoři nad tímto pohledem nejspíš zkolabovali - nebo vybuchli vzteky. Ale maminky v klidu šlapaly a podlaha nebyla plná předčasně narozených dětí. Jak se zdá, malým norčatům takové zacházení svědčí - však je tu dětí plno. Ostatně pokud o to ženy stojí (a ony většinou stojí), tak mají možnost dvakrát týdně navštěvovat kurs jógy pro těhulky. Je to psina potom vejít do šatny…:))

Jednou z velmi oblíbených verzí spinningových hodin je právě spinaway, tedy hodiny, kdy vám ke šlapání na plátno promítají krajinu a vy jste tak součástí cyklistického peletonu. Nejdřív jsem z toho byla dost v rozpacích - když šlapu, ráda se ponořím do hudby a fakticky po ničem nekoukám. V sále je hodně šero, jenom na stropě svítí hvězdičky. Ve srovnání s jízdou na kole se člověk na spinningu nemusí dívat na cestu, může se skutečně oddat jen tomu pohybu. Proč tedy sledovat plátno?

Odpověď byla prostá - protože je to zábava, vzrušení! Nikdy bych tomu nevěřila, ale měla jsem štěstí, že na první hodině, které jsem se zúčastnila, hostoval jakýsi věhlasný trenér. Nevelký muž, typicky šlachovitý vytrvalec, se trochu plaše usmál na sál plný dychtivých lidí. A potom to začalo. Nevtíravá hudba a první obrázky. Jedem po rovině, šlapeme celkem v klidu, je třeba se zahřát. Sledujeme záda několika cyklistů, krajina je hornatá, kolem lesy a spousta všelijaké vody. Prostě Norsko. Dole na plátně jsou časomíry graf znázorňující profil naplánované cesty. Pořád se neděje nic zvláštního - aspoň pro mě.

Norsko - Kazan a sněhová koupelJenže potom se tempo zrychluje a dobře vybraná hudba udává rytmus. Přidej! A vydrž! Pohyby lidí šlapajících v místnosti se rychle sladí s rytmem cyklistů na plátně. A tehdy poznávám, proč se na dnešní hodinu bylo třeba upsat nejméně dva dny dopředu a proč u recepce ještě před začátkem stála skupina doufajících. Ten chlap je vynikající! Pobízí, chválí, tiší a znovu pobízí. Když jeden z cyklistů na plátně zkusí únik, zní sálem jednoznačný výkřik - nenechte ho! Za ním!

Krev divoce buší ve spáncích, adrenalin se bouří a navzdory námaze mám chuť se smát. Samou radostí, protože je to úžasné! V reálném životě bych se kodrcala daleko za jakýmkoliv pelotonem, ale tady mám šanci. A znovu zrychlujeme. Trenér co chvíli vykřikne, sám jede jak o život, lidé zírají na plátno v zajetí virtuálního souboje, ale zaliti zcela reálným potem. Nikdy před tím jsem něco takového nezažila. To je to opium, které nutí sportovce ničit si tělo a podřídit tréninkům vše ostatní?

Ale je tady konec. A lidé, uštvanější než jindy, zvolna šlapou, koukají na plátno na šumící bouřící horskou řeku a pomaličku se vracejí do reality. Většinou neradi. Světla se rozsvěcejí, oči mžourají, adrenalin si začíná vybírat svou daň. Skvělé. A kdy pojedeme příště?

 

 

 

Norsko - psí hrátky v lese