Beru do ruky psí hřeben, schovávám ho do otočené dlaně, aby nebyl hned vidět, a vycházím z Domu na zápraží. „Holky, kde jste?“ Zpoza rohu se vyřítí černobílé duo a očekává legraci. „Jdeme ven? Máš něco dobrého? Budeš házet míček? Nebo dokonce... vejce???“

Ari se dokonce vrhá za jabloň, kde se jedno nakousané plastové vejce nachází, a plna naděje mě s ním obíhá. Využívám tohoto rozptýlení a odchytím Berušku. Nejdřív ji pomazlím, ale je mi jasné, že jsem ji neoblafla – uviděla totiž ten hřeben.

Opravdu nevím, proč tak strašně nesnáší česání, ale tomuto pocitu je věrna od nejútlejších štěněčích dní. Nepomáhaly úplatky, rozptýlení, nic. Tak ji obvykle češu tím nejúspornějším možným způsobem a dlouhé chlupaté spodničky jí každé jaro ostříhám. Šetří to nervy – oběma.

Další potíž je v tom, že Berry není tichý trpitel. Jakmile ji začnu česat, začne si tichounce kvílet, a jak se propracovávám s hřebenem k zadním partiím, vymění fňukání za regulérní vytí. Když se dostaneme k ocasu (již také důkladně prostříhanému – viz spodničky), snaží se pravidelně utíkat, takže zatímco češu poslední prameny chlupů, jí už podkluzují tlapy stylem obvyklým v kreslených seriálech.

Už dřív jsem si všimla, že Ari, které bylo česání odjakživa jedno, tyto souboje sleduje se stále větší pozorností. Tentokrát ale zašla dál, než kdykoliv předtím – začala výt s Berry v duetu. Stála pod jabloní, bílá vlčice jak vyšitá, a vyla tak procítěně, že jsem měla dojem, že ji češu taky.

Dopadlo to jednoznačně – dvojpes zvítězil. Smála jsem se tak, že bylo po česání. No nic, zítra je taky den:))

Toto je zkušební článek! Ale nenechte se odradit, začínáme již tuto sobotu!:))