Začalo to nadměrnou spotřebou "kakacích" pytlíků. Ráno na vycházce to bylo normální, oba psi si ulevili jako obvykle. V poledne s nimi byl Marek a také nic zvláštního neříkal, i když později jsem zjistila, že pro Kazana byl opět použit příslušný pytlík. Jenže když jsem odpoledne přijela z cvičení, Kazan nervózně přešlapoval po předsíni, vítání odflákl a vypadal, že si zoufá. Narozdíl od svých mužů jsem jeho neklid rozkódovala správně a urychleně s ním vypadla ven.

Tentokrát to bylo na tři pytlíky. To už bylo na pováženou, ale zatím to nebyl průjem. Když ale vyhnal ještě i Andyho asi o tři hodiny poté, začala jsem uvažovat, jak je to s tím zákonem zachování hmoty a energie. Kde se to v něm proboha bere? Po noční vycházce hlásil Marek, že to bylo dobré, takže jsem šla klidně spát.

O půl páté ráno mě něco probudilo. Rozespale jsem poslouchala, jestli neuslyším štěkat Daníka, nebo něco takového, ale nic. Ale ten neklid se úplně nesl dřevěnými stěnami domku, provibroval matrací a dokonale mě vzbudil. Hned mi to bylo jasné - Kazan nutně potřebuje ven a neumí si říct! Musel na to jít telepaticky. Vylezla jsem z postele, otřásla se zimou a šla dolů.

Kazan chodil po předsíňce a bylo mi jasné, že být člověk, už po něm běhá mráz a vyje jako.. no jako pes. Otočil ke mně napůl šílený pohled, takže jsem vlítla do zimních bot, přes noční košili si hodila bundu a pustila ho ven.

Vystřelil do sněhu, několika skoky doběhl do relativního soukromí u ohrádky na popelnice a konečně si ulevil. Tentokrát to už průjem byl. Stála jsem u něj, do bot mi padal sníh, holé nohy mi mrzly a přemítala o tom, jaká jsme to povedená dvojice. Hustě sněžilo, lampy vrhaly klamně teplé světlo, stíny byly černé. Všude bylo ticho. Pobyli jsme si venku tak deset minut a po třech zastávkách to vypadalo, že se Kazanovi vrátila radost ze života. Vyválel se v čerstvém prašanu a s hlavou na stranu a vyplazeným jazykem mi naznačoval, že teda jo, už je to dobrý a můžeme jít zase dom.

Zmrzlá jako drozd jsem zalezla zpátky do postele a opět si přísahala, že tentokrát si z domu opravdu tu péřovou deku přivezu. Na spaní jsem neměla ani pomyšlení, takže jsem si snažila promítnout, co ten trouba mohl sežrat, že ho tak prohnalo. Doma nic nechybělo. Že by něco ukořistili, když byli s kluky venku? Na nic jsem nepřišla, ale bylo jasné, že druhý den se tomuhle chlupatci mistička servírovat nebude.

Teď trochu odbočím. Co bydlíme tady v Norsku, přešli jsme na krmení po ranní procházce. Ve všední den je to ideální - psi se najedí když přijedeme z lesa, potom padnou a vyspávají. Já mohu pracovat a ven jdeme teprve předtím, než jedu pro Marka do školy. Odpoledne a večer jdou ještě dvakrát - třikrát ven a nikdy není tak dlouhá pauza, aby se v klidu najedli a snědené i strávili. Bojím se totiž torze žaludku - doma jedli večer a do noci chrněli v obýváku, než šli na hlídku.

Takže v neděli ráno jsme přišli z dlouhé vycházky, a vzhledem k tomu, že z Kazana navzdory všemu stále ještě něco vypadávalo, dostal v předsíni mističku jenom Daník. Jakmile to Kazanovi došlo, začal mi výmluvně vysvětlovat, že to musí být omyl, že on má děsivý hlad a jestli mu něco nedám, tak ho mám na svědomí. Běhal ke dveřím do předsíně, čučel skrz sklo na Daníka a zase vracel do kuchyně. Narozdíl od jiných psů opravdu mluvit neumí, takže se mu vlnilo celé chlupaté já touhou mi vysvětlit, že nic nechápu a on jíst prostě musí.

Doufala jsem, že si Daník pospíší, protože já jsem Kazanovi nehodlala nabídnout víc než půl stříkačky Smecty a možná v daleký večer suchou bagetu. Najednou slyším povědomý třesk. Co se Daníkovi nelíbí? Granule přece nejsou horké? Šla jsem tedy nakouknout do předsíně, Kazan mě pochopitelně následoval. A tam seděl Daník vedle napůl prázdné misky.

Půlka granulí byla vysypaných, jak do ní majznul tlapou. Seděl sošně a koukal vzdorně. S jistými obtížemi jsem prošla dveřmi tak, aby Kazan zůstal kde byl, a povídám Daníkovi: Co je? Nechutná ti? A čichla jsem si ke granulím, jestli se s nimi od včerejška něco nestalo. Ale pytel je zavírací, takže by tam nemělo ani nic spadnout nebo granule nějak znečistit. A soudíc podle Kazanovy ochoty prokousat se kvůli nim zavřenými dveřmi, závada nejspíš byla v Daníkovi.

No závada... Uklidila jsem granule zpět do přístěnku a pustila Daníka ke Kazanovi. On vám ho vážně utěšoval! Otíral se o něj, olíznul mu oko a potom nos. Kazan se uklidnil.

A tak je to až teď do večera. Daník držel dobrovolně hladovku, před chvilkou dostali oba kousek suché bagety. A já teď nevím. Jdou na Daníka také nějaké obtíže a tak nemá chuť, nebo mu opravdu bylo Kazana líto? Přes den oba jevili zdravý zájem o koláč a jiné dobroty, tak nemocný snad není. Nemohu si pomoct, ale ta zvířata umějí člověka pořád překvapovat!