Každý to určitě znáte. Naráz se probudíte, srdce vám prudce buší, ruce se klepou a navíc jste celí zpocení. Strachem. Otevřené oči jen pomalu registrují okolí a konečně hlásí zmatenému mozku - díky bohu, byl to jen sen. Ale děsnej!

Náš soukromý noční biograf má své žánry, stejně jako ten skutečný, přičemž každý člověk inklinuje ke svému typu snů. Nikdy jsem se touto problematikou nezajímala ani na úrovni populárně naučné, takže nevím, co na to říkají odborníci. Já soukromně dělím sny na milostné, zmatené, děsivé, konkrétní a opakující se noční můry.

Je jasné, že ty nejpříjemnější milostné sny jsou absolutně nedostatkovým zbožím. Dostavují se obvykle ve stavu euforie doprovázející čerstvou zamilovanost a patří k těm, ze kterých se člověku nechce probudit. Probuzení navíc přichází pravidelně v ten nejnevhodnější okamžik, takže frustrace probuzeného bývá značná. Jediný recept je mít milovanou osobu na dosah v jedné posteli a doufat, že zrovna nebojuje s nějakou opravdu hnusnou noční můrou...:))

Naopak nejčastější jsou myslím sny zmatené. Já jsem například v tomto směru přeborník. Můj mozek evidentně miluje nahodilý sled pozoruhodných asociací, takže kolikrát se probudím totálně dezorientovaná a na otázku, co že se mi to vlastně zdálo, jen s námahou hledám poslední dojmy. Takže ze mne vypadávají takové perly, jako: byla tam opice, jela jsem na motorce, pak tam byl most a letěl balón, který byl vlastně krokodýl a toho bolely zuby... Můj muž si už zvykl a pokud si myslí, že jsem řekněme zvláštní, tak si to nechává pro sebe.

On je zase odborník na další kategorii snů - tedy na sny konkrétní. Ty se mi naštěstí skoro nikdy nezdají a dobře vím, proč jsem ráda. Jsou totiž věrným zrcadlem našich obav. Chodíme v nich pozdě, nestíháme práci, propadáme u zkoušek, milované osoby se od nás štítivě odtahují. Probuzení bývá úlevou už proto, že těmhle snům člověk prostě uvěří. Když se zlobíte, že růžový slon nestíhá divadelní představení, tak nějak v koutečku snícího mozku víte, že vlastně o nic nejde. Ale když vás ve snu právě vyhodili od státnic nebo z práce, to potom srdce poplašeně buší!

Sny děsivé mohou být jak zmatené tak konkrétní. Zmatené jsou o něco lepší, jelikož trénovaný jedinec řítící se ve snu do propasti si dokáže říkat - je to dobrý, tohle znám, určitě se probudím! Ale konkrétní sny, to bývá síla! Jeden takový jsem měla v noci na pondělí. Probudila jsem se ubrečená až kam. Aby ne, když se mi zdálo, že mi Nazgúlové vypadli v paneláku z okna (ještě sami vyskočili!) a zabili se... Pádila jsem v noční košili ven a muchlala jsem překvapená psiska až jim uši nadskakovaly. Bože, to byl hnusný sen!

Opakující se noční můry jsou speciální kategorie, ze které s větší či menší invencí těží autoři už od dob gotických románů. Jejich náměty jsou úměrné fantazii a zkušenostem snícího. Podle filmů bych soudila, že takový opakující se strašidelný sen dodá člověku na zajímavosti, ale ve skutečnosti je to nebetyčná otrava. Nejenže se bojíte, ale vy navíc víte dopředu čeho. A není před tím úniku! Já jsem měla v životě takové můry dvě a děkuju, už stačilo.

Zkoušela jsem si sny dopředu vymýšlet. Báječná zábava! Byly dobrodružné, s mnoha zajímavými zvraty a nikdy se mi nic nestalo. Ani té postavě, kterou jsem si občas místo sebe vymyslela. Jenže to nefungovalo. Když jsem konečně usnula, zmožena tou báječnou zábavou, zase jsem balancovala ve výškách, které z duše nesnáším!

Naprosto jedinečnou kategorii snů potom tvoří sny záchodové. Jejich fyziologická podstata je jasná. Potřebujete, ale nemůžete se probudit. Myslím (ale nepamatuji si :))), že jsou to ty sny, ze kterých se děti probouzejí počůrané. Dospělý je však ničen nekonečným výčtem situací, kdy záchod buď nemůže najít, nebo mizí před očima, nebo v okamžiku očekávané úlevy zmizí jeho stěny a člověk opět zaváhá před veřejnou produkcí... prostě týrání!

Jedno ale člověk musí snům uznat. Umějí překvapit. Nezdá se vám, že popřát jen dobrou noc je z tohoto pohledu poněkud nedostatečné? Co třeba takovéhle přání: Tak se drž a pokud budeš padat, tak ať to není hluboko!