19.3.2024 | Svátek má Josef


BTW: Snídaně do postele

19.1.2007

Jsou únavné, nekonečné, otravné a nedávají člověku žádnou úctu. To je podle mně poměrně výstižné, ale zdaleka to není celá pravda. Domácí práce mohou být (občas) i uspokojující, uklidňující a vhodné k přemýšlení. Jen málokterá z těchto prací nějak znatelně namáhá mozek - jakmile se je člověk naučí efektivně zvládat.

Přemýšlela jsem, jaký vztah mám k těmto pracím já a došla jsem k tomu, že s výjimkou žehlení (a košil zvlášť) a úklidů speciálních prostor (skříní, šuplíků, špajzky, komory či garáže:)) je vcelku snáším, ale srdce do toho opravdu nevkládám. Postrádám onu touhu po preciznosti, která nutí člověka ukládat prádlo do komínků a rovnat věci do zákrytu. Ráda vařím i peču (s výjimkou vánočního cukroví). Znamená to, že jsem spokojená a daný stav věcí mi vyhovuje?

To je těžké. Rozhodně radši uvařím oběd a upeču koláč, než bych x hodin v kuse rovnala polena do dřevníku nebo sekala trávu na naší nemravně velké zahradě. Jenže oběd se za chvilku sní a zdánlivě jediným výsledkem je špinavé nádobí. A navíc, do nějakých třech hodin se bude jídlo připravovat zase. Polena v dřevníku vydrží podstatně déle a je radost se na ně podívat. Tráva přinese uspokojení ani ne na týden, potom se jede znova. Ale zase je tu zimní pauza, která vám u vaření prostě nehrozí. Takže těžko říct.

Proč má tedy tolik žen v hloubi duše nepříjemný pocit, že věci nejsou úplně tak, jak by měly být? Dlouho jsem se snažila na to přijít a pokusila jsem se být objektivní. A vyšlo mi z toho následující: Ty práce samotné si myslím ženám až tak nevadí, ale hodně je rozčiluje ta samozřejmost. Samozřejmost, s jakou se bere, že všechny ty práce jsou ženská povinnost. Každý den. Vlastně skoro po celý život. A když muž doma pomáhá, bere se to jako jeho obětavost. Očekává chválu a uznání a rozumná žena mu obojí dopřeje. Potřebuje přece, aby tak činil i nadále.

To chválení samotné ničemu nevadí - každý by měl být pochválen za svoji práci. Co ale vadí, je častý přístup typu: Pověsil jsem ti záclony. Umyl jsem ti okna. Muž totiž často dává najevo, že udělal něco nadstandardního, tedy ženskou práci. Nemusí to vůbec myslet zle - ostatně celé generace chlapců byly v této víře vychovávány, a co víc, často i svými matkami.

Prosím pozor - nechci tu mluvit o extrémních případech, kdy se partneři buď bez problémů dohodnou (i tací určitě existují) nebo se naopak navzájem zneužívají. Mluvím o těch normálních manželstvích, kde věci běžně klapou, až najednou přijde situace, kdy žena zdánlivě bezdůvodně vyletí a ztropí scénu, že na ni všichni kašlou a je pro každého jen služka. Muž v takovém případě jen nechápavě vrtí hlavou, co ta jeho zase blbne. Vždyť on si svůj talíř po snídani vždycky umyje! A minule počítal s dcerkou příklady. To chce vidět, jak by to ona zvládla! Kdyby tu on nebyl, tak celá rodina shnije ve špíně!

Obvykle se potom rozvine hádka, kde se sice probere kde co, ale skutečných kořenů problému se dobere jen málokdo. Oba začnou vypočítávat, co všechno pro rodinu dělají, jak dlouho je kdo v práci a skončí se někde u historických křivd. Přitom se oba mají rádi a snaží se dobrat nějakého výsledku. Jenže to vypadá, jako by každý mluvil jinou řečí a ten druhý vždy slyšel něco úplně jiného, než ten první řekl. Nakonec se situace uklidní a více méně v pohodě se jede dál. Je to tak strašně tradiční, až je to děsivé! Myslím, že něco podobného má za sebou každý, kdo někdy žil v partnerském vztahu.

Přemýšlela jsem nad tím, kde je vlastně ta prapříčina ženské nespokojenosti? Vždyť často většinu těch prací dělají když ne rády, tak celkem bez odporu. Že by byly prostě pořád nespokojené a musely věčně něco vyčítat - jak si myslívají muži? Nemyslím. Potíž je podle mně skutečně skryta v tom slově služka. Jak už jsem řekla, domácí práce jsou nekonečné, únavné a hlavně je v nich skryt ten podtón podřízenosti. Tohle dělá někdo, kdo si to nemohl zařídit lépe. Ten kdo mohl, dělá práce atraktivnější a skutečně nebo morálně podstatně lépe ohodnocené.

Ale co s tím? Mají se domácí práce přesně rozdělovat mezi muže a ženu? Napůl? Všechny? Popravdě řečeno, moc si neumím představit, jak by taková rovnost mohla v reálu fungovat. Navíc si myslím, že o ni nejspíš v téhle podobě nestojí ani ty ženy. Řekla bych, že taková slušná cesta se skrývá ve dvou základních postojích.

Za prvé: Muž, když doma něco udělá, nebude dávat najevo, že to dělá za svoji ženu a pokusí se to dokonce i tak nemyslet. Nedělá to totiž za ni, ale pro rodinu. A to je pánové ohromný rozdíl! Možná ne v té práci, ale v tom pocitu. A ty jsou pro ženy velmi důležité.

A za druhé: Muži by se měli snažit občas svoji ženu rozmazlit. Nemusejí nic drahého kupovat, nejdůležitější je ta pozornost. Něco, co říká - já vím, že toho máš hodně, ale jsem rád, že to děláš. A tak ti to chci aspoň trošku oplatit. Snídaně do postele. Kytička za výstřih nebo pusa za krk. Napuštěná vana, čaj donesený k televizi. Úsměv. Lichotka. Zkrátka něco, co pohladí ženinu sebeúctu. A ženy by měly tyto pozornosti ocenit. Potom věřím, že by se hodně ztlumila různá vnitřní pnutí, která dokáží otravovat život i ve spokojených manželstvích.

PS: Vím, že situace může být i opačná a doma dělá všechno muž. Ale nebývá to moc časté, proto uvádím příklad situace, která podle mého názoru momentálně v naší společnosti převažuje. Vím, že být celý den v práci není legrace. Nemohu a nechci tu řešit všechno. Je to pokus pochopit něco, co objektivně existuje a přitom to celé visí na subjektivních pocitech. Je to prostě můj názor :))




KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !