Kluci odjeli na víkend k babičce a dědovi na Slovensko a Daník to těžce nese. Marek odjížděl ve velkém spěchu a zřejmě mu to všechno náležitě nevysvětlil. Ne, že bych se divila - v pátek měli maturanti na dvorském gymnáziu poslední zvonění a vzhledem k tomu, že Marek má mezi nimi celou řadu známých, odnesl jejich neuctivé legrácky poměrně citelně.

Abychom stihli vlak z Pardubic bylo třeba s sebou hodit. Jenže když Marek vyšel ze školní budovy, vypadal jako rozpačitý klaun po povedeném představení. Vlasy měl čtyřbarevné, tváře vyzdobené rtěnkou a celý byl zasypán třpytkami, které se tady používají ke zdobení vánočních ozdob. Byl cítit octem a zároveň nějakou voňavkou. Takhle na více než osmihodinovou cestu vlakem? Nemožné.

Takže jsme uháněli domů a do již tak našponovaného časového rozvrhu byla vsunuta ještě důkladná očista. Když jsem s ještě mírně se třpytícím Markem nasedla do auta, psiska jen smutně koukala za plotem. Marek na ně něco zavolal z okénka a jeli jsme. Čas nám vycházel jen taktak, museli jsme počítat s pátečním provozem v Hradci i v Pardubicích.

Když jsem se vrátila domů, psi mě přivítali a okamžitě oběhli auto. Kde je Marek? Přestože hledali důkladně, Marka nebylo. Daník se viditelně zachmuřil. Netuším, jak to zvíře ví, že je Markovo když pořád žijeme pohromadě, ale ví to. A teď se páneček někam vypařil. Když nepřišel do večera, zahájil Daník smutnění.

Potíž je v tom, že psi nechápou budoucí čas. Když jsem mu šeptala do ušisek, že se Marek v pondělí ráno vrátí, šel ho hledat ke vrátkům. Tam ho pochopitelně nenašel, takže se urazil ještě i na mě. Nebylo to na protestní hladovku, nevzdal se oštěkávání drzých kolemjdoucích, házeného míčku ani koupele v rybníku. Ale chvílemi ho to prostě přemohlo.

Potom si někde lehnul, hlavu položil na zem a vyčítavě na mě koukal. Pod čokoládově hnědýma očima se mu dělaly bílé srpečky a vypadal jako chlupatá hromádka neštěstí. "Ty to vidíš paní," žalovaly ty oči. "On si odjede a mě tu nechá. To se dělá?" "Nedělá Daníku, já vím. Ale jinak to nešlo. Tolik hodin v narvaném vlaku by se ti určitě nelíbilo." Pokaždé, když vběhl do domu, postavil se předníma nohama na schody, zahleděl se do podkroví k Markovu pokoji a zakvílel. "Není tam, Daníku. Binec tam má, pacholek jeden, ale on tam není." Zas to psí zklamání.

Jindy si ke mně přišel lehnout na gauč, stočil se do úplně maličkého pejska a dělal, že ho život nebaví. Tak jsem ho hladila, drbala a utěšovala. Chvilku se nechal, potom po mně hodil ublížený pohled (kdybys chtěla, tak by neodjel...), rozvinul se do normálně velkého psa a odkráčel si lehnout mezi kabely za televizi. Odtamtud ho obvykle ženu pryč, ale za těchto okolností jsem povolila. Chvíli tam trucoval, dokud nezaštěkal sousedův Šeryk. To se nedalo nic dělat, práce zavolala a Daník se vyřítil na hlídku.

Teď je neděle večer a Daník je zalezlý v nejzazším koutě chodby. Spí a tlapkami mu cuká nějaký živý sen. A já přemýšlím, jak asi zítra svého malého pánečka uvítá. Bude skákat radostí, nebo se urazí? Zatím vždy Marka vítal radostně, ale když se naposledy vrátil ze školního zájezdu do Francie, dělal celých pět minut, že ho nezná. Co vymyslí zítra?

Jsem zvědavá, jaká bude jeho metoda. Max se na mě po mých příjezdech vždy nejdřív hrozně zlobil. Abych si toho byla patřičně vědomá, obvykle mě jemně kousnul do ruky a strašně se škaredil. Teprve poté, co jsem se náležitě omluvila, mi odpustil a konečně se přivítal. Potom se ale ode mne pro jistotu ani nehnul.

Nazgúlům je pět let a od Maxovy smrti uběhl zhruba rok. Je zajímavé sledovat, jak si teprve nyní začínají vytvářet podobné rituály. Dokud Max žil, tak jsem si nikdy neuvědomila s jakou silou a zarputilostí je od nás (a především ode mne) drží dál. Všechna moje pozornost a mazlení to nedokázaly překonat - pravidla smečky byla jasná a Max na ně nekompromisně dohlížel.

Nová pravidla jsou jednodušší (jsou jen dva) a poskytují dost prostoru pro vlastní vyjádření. Jedním z nich je právě Daníkovo příležitostné okaté smutnění. Jsem opravdu zvědavá, kam ho jeho invence přivede. Myslím Marku, že se máš na co těšit!