Začalo to nevinně. Marek měl kratší školu, takže jsem se rozhodla, že si on i psi půjdou zasportovat a vyrazí tedy společně na vzduch. Tak ten vzduch vyšel, sportování také, byť ne přesně tak, jak jsem si představovala.
Potíž je v tom, že se do naší rokle opět nastěhovaly srny. Tentokrát ne drzí velcí srnci, jako po minulé roky, ale tři malé něžné srnečky. Bohužel zřejmě úplně pitomé. Rokle je nevelká, hned u vesnice (co dům to pes) a teď v zimě přehledná jako městský park. Ale tahle tři odvážná děvčata se rozhodla, že z okolní opuštěné krajiny je jim nejlépe zrovna tady.
Psi o nich samozřejmě vědí, takže vycházky jsou napínavější, než by mi bylo milé. Jsou holky doma, nebo ne? Stačím psy odvolat, nebo mi zdrhnou? No a Marek neměl štěstí. Psi vzorně prošli kolem rokle, poslouchali jako hodinky. Svého supervizora dokonale ukolébali do klidu, takže když na zpáteční cestě nasáli čerstvý pach našich chlupatých kamarádek, zmizeli v rokli dřív, než se stačil nadechnout.
Nebyli pryč dlouho, ale zrovna v okolí stříleli, takže Marek byl vzteky (a strachem) bez sebe. Psi přišli sice skoro hned, ale každý z jiné strany. Dostali své a zkroušeni se vlekli na vodítkách domů. Jen kvůli tomu si Marek hned nevšiml, že Kazanův výlet nezůstal bez následků.
Omyla jsem je (achich, kyblíček, houba, achich...), usušila a pustila domů ke kamnům. Psi se slastně rozplácli a čekala jsem, kdy po bezva výletě hluboce usnou. Jenže Kazan místo spaní mlaskal. Po chvíli mi to nedalo a šla jsem ho zkontrolovat. S maximální soustředěností si ožužlával přední tlapu.
"Copak je, Kazane?" zeptala jsem se ho přátelsky. "Ukaž packu!" Kazan zaváhal, ale sedl si a podal mi oslintanou končetinu. Nic jsem na ní nenašla, takže jsem ho podrbala za ušima a šla si popracovat na večeři. Za chvilku se přesunul za mnou, nápadně při tom kulhal a vrhal po mně žalostné pohledy. "Paní, vidíš, jaký jsem chudák? Nemáš tam něco pro psa, který hrozně trpí?"
A tak začal známý kolotoč. Prohlédnout tlapu. Najít si lepší světlo a opět prohlédnout tlapu. Přinést si baterku a po milimetru prohlédnout tlapu. Kazan se podrobil vyšetřování s okázalou odevzdaností a ohromně si to užíval. Potíž byla v to, že tlapa evidentně nevykazovala žádnou viditelnou vadu, a její majitel neměl tendenci skučet ani při pokusné manipulaci. Jakmile se však postavil na nohy, kulhal. Navíc to nevypadalo, že by závada byla v rameni - to mám za poslední měsíce od Daníka důkladně odpozorované.
Když nepočítám fakt, že v průběhu večera využil naše rozptýlení po domě k tomu, aby shodil ze sporáku plech se zbytkem hranolek holandským řízkem (s Daníkem tuto zcela nepsí krmi bleskově zkonzumovali), tvářil se stále velice nešťastně. A kulhal. Vypadalo to, že vyhrává - v těchto případech znejistím velmi snadno.
Druhý den však chodil líp, tak jsem se rozhodla, že přece jen půjdeme na procházku. Byla jsem natolik soustředěna na sledování pravidelnosti jeho kroku, že jsem si nevšimla jiné nástrahy - sousedovic knírač Šeryk byl vypuštěn do velké zahrady, což je výzva, které Kazan neodolá, ani kdyby měl lézt po kolenou. Znamená to totiž bláznivou honičku kolem plotu, doprovázenou divokým štěkáním a prudkými otočkami.
Psi vědí, že je to zábava běžně akceptovaná (hlavně kvůli Šerykovi, ale o tom jindy), takže vyrazili. Nevěřila jsem vlastním očím. Kazan nasadil svůj obávaný sprint, jen letěl nad mokrou trávou, tlapy se zapíraly do země se strojovou pravidelností, hřbet se vlnil, byl ztělesněním krásy, síly a radosti z pohybu. Pochopitelně nekulhal.
Po chvilce jsem honičku zarazila a vyšli jsme na obvyklý okruh. Jakmile v Kazanovi opadl příliv adrenalinu, jeho chůze rychle ztratila nejen pružnost, ale i pravidelnost. Zkrátka už zase kulhal. Svěsil hlavu, bez odporu se nechal uvázat (bylo mi jasné, že čerstvá srnčí stopa by ho zase probrala z letargie) a probelhal se procházkou. Doma se následně zlepšil a zrovna teď si bez problémů vylezl ke mně na gauč.
Tak nevím. Je to psisko dovedný simulant nebo si zranil tlapu zcela originálním způsobem? Ale je tu ještě jedna možnost - neunesl ostrá slova a pádné pokárání za nedovolené opuštění posádky a utrpěl úraz psychický. Že bychom ho začali léčit hojivým slovem?