Už mě kolikrát napadlo, jak by to bylo hezké, kdybychom se jak národ dokázali shodnout na nějakém svátku, který bychom - tedy aspoň většina z nás - slavili dobrovolně, s radostí a třeba i pohnutím. Prostě abychom měli nějaký ten svátek, který bychom jenom nezapočítali do dovolené, ale vzal by nás doopravdy za srdce a přinutil nás přemýšlet přece jen jinak než obvykle.

Proti je toho hodně - nejde jen o nechuť, kterou dlouhá léta vyvolávalo povinné slavení nechtěných nebo významově pokroucených svátků, ale v české povaze (dá-li se o něčem takovém vůbec mluvit) je příliš zakořeněna automatická nevraživost k "vrchnosti" a cynismem, sarkasmem a vybroušeným výsměchem bývá maskována nechuť podřizovat se v podstatě čemukoliv. Když k tomu přidáte převažující obavu z odlišnosti projevující se snahou nevybočovat z řady, je opravdu těžké lidi v této oblasti pro něco nadchnout.

Pokud bych ale měla mezi našimi státními svátky najít nějaké favority, kteří mají šanci dojít skutečné obliby, jsou ty dva červencové rozhodně na špici peletonu. Proč?

Tak jednak se slaví v jedné z nejhezčích částí roku, to jest případným akcím může vyjít vstříc počasí. A věřte, že počasí má na chuť k oslavám větší vliv, než je slušné (vzhledem k duchovní hodnotě příslušných svátků) připustit! Dále se svátek týká mužů a událostí hluboko ponořených v našich dějinách. V dobách, které vypadají vzdálené a souvisejí s tou částí naší národní historie, na kterou přece jen dokážeme být hrdí. Žádní ufňukaní a zastrašení holoubkové ti Češi a Moravané nebyli...

Jistý problém by se mohl skrývat v tom, že oba svátky úzce souvisejí s církví a jejími mocenskými spády. To je v našem současném pojímání když ne tabu, tak aspoň viditelné minus. Jenže všichni tři hrdinové těchto svátků se jistým způsobem bouřili proti tehdejším praktikám církve reprezentované papežem (v případě Jana Husa rovnou dvěma papeži... nebývalo to jednoduché:)), takže za to by jim naši lidé mohli připsat body k dobru.

Navíc Konstantin (Cyril) s Metodějem stáli za uznáním staroslověnštiny jako bohoslužebného jazyka a navíc dali lahodné slovanské řeči odpovídající písemnou podobu - hlaholici. Jan Hus zase vyčistil češtinu od spřežek a zavedl diakritiku, což jsou nepopiratelné zásluhy, které by se mohly vyhnout zpolitizování. A to je dobře, protože politika, tak jak ji známe z dob nedávno minulých i ze současnosti, rozhodně nevybízí ke spontánnímu a radostnému slavení.

Co mně ale připadá nejdůležitější, je neústupná snaha prosadit myšlenky, které tito muži přijali za své a považovali je pro náš národ a zemi za natolik důležité, že byli ochotni pro ně riskovat i své životy. Často jsem si představovala, jak jim asi muselo být? Všichni byli vzdělaní a měli natolik dobrý rozhled nejen v církevních záležitostech, ale i v politice své doby, že museli vědět, do jakého vosího hnízda šťourají a jak velké síly proti nim budou stát.

A dále. Zkusme se zamyslet. Co v té době znamenal lidský život? Naprostá většina lidí byla ráda, když se opatrně ubírali kupředu, měli co jíst, střechu nad hlavou a zrovna se nekonaly nějaké velké plošné katastrofy, jako jsou sucha, povodně, mor, válka nebo třenice v královské rodině. Schopnosti, vzdělání a známosti u vlivných lidí mohly život významně ulehčit a posílit jeho jistoty. Jak Konstantin s Metodějem, tak Jan Hus měli vše a přesto přijali nelehká poslání, která je dostávala do střetu s církví. Paradoxně přitom všichni církvi stále sloužili, tak dobře jak jen dokázali, jen se jejich směr neshodoval s tím většinovým, bezpečným.

Když se oprostíte od konkrétních historických dat a zkusíte stejně jako já hledat jakýsi společný základ, který by mohl nadchnout dnešní lidi pro nějaké oslavy, uvidíte sílu myšlenek, odvahu a odhodlání. A to už se slavit dá, ne?

PS: Přeji vám všem krásné volné dny...