3.6.2020 | Svátek má Tamara


BTW: Sakra, v komoře je myš!

26.5.2006 22:16

Myši sdílejí s člověkem stejný životní prostor již celá tisíciletí. Nenažranost milionů drobných hlodavců celé věky bystřila lidskou obezřetnost a důvtip - kdo jejich hrozbu zanedbal končil s kručícím žaludkem, nahý a bez peřin. Ostatně, proč si myslíte, že lidé uprosili hrdé (nebo nafoukané?) kočičí plémě ke společnému životu?

Díky naší chalupě v Krkonoších mám s myšmi nejrůznějších druhů a velikostí mnoho zkušeností zakládajících se především na sežraných potravinách a bezesných nocích. Rodný dům mého otce je totiž starodávné stavení - napůl roubenka, napůl zděný dům a dohromady poněkud strašidelný pozůstatek důvtipného technického zařízení. chalupa časné jaro

Je to téměř 250 let starý mlýn, který statečně bojuje o přežití na jediném rovném plácku v okolí, umístěném na dně strmého horského údolí. Kdysi nestál na soutoku dvou potoků tak sám - kolem bydlelo přece jenom pár dalších rodin a vyhlášená hospoda, kterou provozoval můj dědeček, vábila slušný počet hostů z okolních vesnic i samot.

Dnes ho oživuje pouze naše rodina, k ní patřící psi a řada divokých zvířat, která se s naší občasnou přítomností vcelku snadno smířila. Vzhledem k tomu, že opravdu uzavřené jsou jenom obytné místnosti, skýtají prostorná síň, stará mlýnice a rozlehlé půdy nesčetné úkryty nezjistitelnému počtu myší domácích i polních, maličkým rejskům, větším plchům a vlezlým lesním kunám.

Úplně pod střechou hnízdí různí ptáci - jednou se nám na starém seně vylíhly dokonce čtyři malé sovičky. Vypadaly jako kuřata se sovím ksichtíkem a rozhovory jejich matinky s ostatními příbuznými po několik týdnů úspěšně navozovaly v domě atmosféru Drákulova hradu.

Je zajímavé, že naši rodinní jezevčíci byli ochotni se zvednout a zaštěkat tak nanejvýš na kunu, hlodavci jim byli naprosto ukradení. Byla jsem svědkem toho, jak pes mých rodičů - hladkosrstý jezevčík Benda - chytil (nejspíš omylem) malinkatého rejska. Zůstal stát v tichém zadumání a tlama se mu na různých místech vydouvala, jak se myšička snažila ze svého podivného vězení uniknout. Nakonec ho uvážlivě vyplivl a oslintaný tvoreček mohl s vyčítavým pohledem zmizet ve škvíře mezi kameny.

Jak už jsem se zmínila, myši nám způsobují potíže v zásadě dvojím způsobem: jednak svojí snahou sežrat cokoliv, o čem se ony domnívají že je to jedlé (např. jakékoliv potraviny, kredenc, slánka, mýdlo, cukřenka, koberec či vaše peřina), a jednak šokem, který je obvykle následkem jejich nečekaných a bleskurychlých pohybů.

Tento šok hrozí především v noci, kdy je člověk nucen z různých důvodů opustit osvětlenou místnost a vejít do temné a studené síně. Pokud byl předtím alespoň čtvrthodiny v domě klid, můžete se vsadit, že po vašem vykročení se začnou bleskově schovávat zvířata, která byla zrovna na výzvědách a vy skončíte s bušícím srdcem a leknutím změklými koleny.

Moudrý a hlavně poučený člověk však ví jak na to. To musíte jenom maličko pootevřít dveře, vysunout ruku a rozsvítit. Dáte spolubydlícím živočichům tak tři čtyři vteřiny na útěk do úkrytu a potom již můžete vcelku bez obav vykročit za svým cílem. Pokud si ovšem třeba nechcete vzít ovoce z bedničky, ve které se jako na potvoru schovala myší rodinka při své výpravě za proviantem...

Jednou jsem tak nachytala myš v plastovém umyvadélku se zeleninou, které jsem měla položené na staré peci v nevytápěné kuchyni. Vyletěla ven a bez rozmyslu se vrhla do prvního kouta, který viděla. Nebylo to nejšťastnější rozhodnutí - stála jsem tak, že jsem jí opticky blokovala obě možné ústupové cesty. Myš se tedy schoulila na plotně a čekala co bude.

A bylo! Se sadistickým potěšením jsem jí procítěně řekla všechno, co si myslím o jejím nenažraném a hlučném příbuzenstvu. Když jsem skončila, ustoupila jsem a houkla: "A teď už koukej mazat!!" A mazala. Předvedla úžasnou myší schopnost běhat po kolmých stěnách a zmizela v nedozděném výklenku odkud se do kuchyně vloupala.

To byla legrace, protože to bylo ve dne. Myši v noci jsou však doslova noční můrou - alespoň pro mě. Nevím, jestli se mi někdy v pradávnu dostalo do genů něco kočičího, ale když kdekoliv byť slabounce zaškrábe myš, okamžitě se budím a v hlavě se mi automaticky zapne radar lokalizující polohu hladového vetřelce. Je to velké trápení, protože v konečném důsledku nespím ani já ani moje okolí.

Živě si pamatuji na noc, která následovala po pozdním pátečním příjezdu z Prahy. Zapomněli jsme na stole nějaké potraviny zabalené v igelitových sáčcích a myši naši nepozornost okamžitě využily. Mnou probuzená matka nijak nediskutovala, popadla sáčky a zavřela je do prostoru mezi okna. Jaké bylo naše překvapení, když jsme ráno uviděli pobíhat v okně vzteklou myš, kterou tam moje rozespalá rodička šoupla spolu se sýrem! Vypadala, že hrozně nadává a vsadím se, že kdyby to byla uměla, dělala by na nás neslušná gesta.

Díky myším jsem však měla mimořádnou možnost prověřit i charakter mého muže. To jsme spolu tenkrát teprve chodili a úvahami o společném životě jsme se ještě nijak vážně nezabývali. Víkend na osamělé chalupě v zasněžených horách se vždy jeví lákavě, takže jsme vyrazili. Představte si úmornou čtyřhodinovou cestu autobusem, obtížný dojezd potmě na běžkách, boj o první teplo a poté láskyplný večer s dobrým červeným vínem. Bylo po půlnoci, když můj milý s potěšením tvrdě usnul. Mě se to bohužel nepodařilo - ve tmě začaly harašit myši.

Dlouho jsem se to snažila vydržet, ale byly stále drzejší. Kolem jedné hodiny jsem je začala pronásledovat s baterkou, zatímco můj nejmilejší spokojeně spal. Nevydrželo mu to dlouho - asi za půl hodiny jsem již byla tak zoufalá, že jsem ho vzbudila. "Myši? Jaké myši? Kde?" ptal se mě zmateně. S pláčem na krajíčku jsem mu s baterkou ukázala dva lesklé korálky očí patřící myši ukryté za kamny. Nejdříve zkoušel vyjednávat a chlácholil mě běžným mužským způsobem, při kterém se mu pletla slova a klížily oči.

Nebylo mu to nic platné. Nebudu to prodlužovat - následovala honička hodná kvalitní grotesky, která kupodivu končila vítězstvím muže-lovce vyzbrojeného pohrabáčem. (Bylo to poprvé a naposled, co někdo u nás vlastnoručně ulovil myš!) Když znechuceně vynesl ven pozůstatky poraženého soupeře, zalezl do postele a zavrčel cosi v tom smyslu, že teď se snad konečně vyspíme. Bohužel se mýlil - po deseti minutách ticha jsem ho jemně zatahala za rukáv a zkroušeně mu oznámila, že je tu ještě jedna myš...

Ne, opravdu ten pohrabáč nepoužil proti mě! No řekněte, mohla jsem nemilovat takového muže?