27.11.2020 | Svátek má Xenie


BTW: Ruce

21.3.2007

Ruce totiž o člověku prozradí kolikrát víc než ten obličej. Už proto, že obličej si lidé (zejména ženy) pěstí a malují, tělo se dá schovat do více či méně vhodně zvoleného oblečení a pravdu o nohách skryjí boty. Ruce jsou však obvykle vůči pohledům zcela nechráněné. Norsko - poslové jara 1

Ruce malé, velké, jemné, silné, zhrublé prací, opálené, s nehty pěstěnými, ulámanými, dlouhými či okousanými. Ruce dokáží nemilosrdně prozradit pečlivě skrývaný věk, mohou se třást, mohou být zaťaté v pěst, uvolněné, chladné, vlhké, či příjemně teplé. Není divu, že součástí pozdravu, alespoň v našem koutě civilizace, je vzájemné podání ruky. Tento prostý úkon, spolu s přímým pohledem do tváře toho druhého, v sobě skrývá šanci na velmi slušný odhad toho, s kým máme tu čest.

Když se narodí miminko, má ručičky zaťaté do pěstiček, jejichž postupné uvolnění je začátkem vzrušujícího objevování světa. Volné ručičky totiž mohou věci uchopit a strčit je do pusy - tak člověk začíná a popravdě nakonec i končí. Jenom k stáru už je na ty věci, které chce ochutnat, přece jenom vybíravější.

Ruce vězí snad za každým lidským jednáním. Mohou být něžné, hrubé, laskavé, surové, šikovné, nemotorné, vzrušující, tišící a nezapomenutelné. Tisíceré hry rukou milenců, končící ve stáří stiskem plným jistoty - patříme k sobě. Chladivá dlaň na rozpáleném čele nemocného, pevné sevření zahánějící noční můry, neochvějný stisk ruky ujišťující umírajícího, že není v poslední chvíli sám.

Určitě si pamatujete ruce svých rodičů a prarodičů - pokud se o vás starali tak, jak to má být. Matčiny ruce utírající slzičky, otcovy silné ruce zahánějící strach, babiččino vlídné pohlazení, bratrův šťouchanec, dědovy ruce vyřezávající lodičky z kůry. Matčina jemná ruka a otcova pevná dlaň, kterých jste se mohli chytnout, když se k vám svět točil tou nepřívětivější stranou. Ale jsou také ruce surově bijící, krutě poutající, zraňující. Ruce lhostejné a necitelné. Ruce jsou totiž obrazem svého člověka a jen zřídka doopravdy lžou. Norsko - poslové jara 2

Podívejte se na své ruce. Jdou s vámi životem a ten se na nich postupně podepisuje. Málokdo se vidí tak, jak ho vnímá jeho okolí, většinou si ve své hlavě ubíráme léta (a kila) a přidáváme půvabu a šarmu. Na ruce se ale nemusíme dívat do zrcadla, ty vidíme takové, jaké jsou. Čím jsou naše ruce pro ty druhé? Pro naše děti, partnery a přátele?

Je to zvláštní pohled a s trochou dobré vůle může být opravdu inspirující. Umějí tyhle ruce hrát na klavír? Že jen trošku? A líp by to nešlo? Nebo: nemohly by se tyhle ruce naučit vyšívat, držet vrtačku rovně, rýsovat, malovat, uplést doopravdovskou vánočku, hrát na housle nebo postavit v láhvi loď? Najdou tyhle ruce dost síly, aby rozštípaly hromadu dřeva, postavily zeď, zryly záhony či vymalovaly dům? Troufnou si? Troufnu si já?

Přemítavý pohled ale vzbudí i další otázky. Kdy naposled moje ruce někoho pohladily, s vášní polaskaly, přátelsky poplácaly, vesele pošťouchly? Nebyly hrubé nebo bezohledné? Kolik toho ty ruce mohou říct!

Ale ne, ať si ruce klidně mlčí. Pro teď stačí, když podají hrneček s kávou, schovají zívnutí a rozletí se po klávesnici. Vždyť takové malé denní pohlazení se dnes dá poslat i mailem...

PS: Zdravím první jarní den a fotky jsem pořídila předevčírem u nás v parku k jeho poctě. Jsou to první jarní květiny, které jsem tu našla. V lese totiž dosud vládne zima...

 

Norsko - poslové jara 3