BTW: Romány
Strašně ráda čtu. Celé dětství a dospívání jsem četla prakticky všechno, co mi přišlo pod ruku, teprve později jsem si začala vybírat. Každý týden jsem si nosila z knihovny sedm knih - romány, dobrodružnou literaturu, cestopisy, populárně naučné knihy a četla. Pořád. V posteli, u jídla, na záchodě, v tramvaji, v lese, na pláži, ve škole na lavici i pod ní.
Četla jsem i v chůzi, takže jsem se párkrát tvrdě potkala se sloupy veřejného osvětlení nebo dopravními značkami. Milovala jsem to naprosté ponoření do děje, kdy jsem se ztrácela kontakt s realitou a mé okolí muselo vynaložit mnoho úsilí k tomu, aby mě upozornilo na svoji existenci.
Zjistila jsem, že některé knihy mají nejspíš předepsaný věk pro konzumaci, i když uznávám, že každý to máme asi nastavené jinak. Tak jsem třeba zjistila, že jsem měla velké štěstí, že jsem přelouskala celého Dumase včas. Ani nevím, kdy přešel ten čas, ale dnes mě ty knihy prostě nebaví. Jaké štěstí, že jsem si je stačila užít! Nebo naopak. Věčnou Ambru a Egypťana Sinuheta jsem asi četla moc brzy a tak jsem si je nikdy nevychutnala. Zato Zvonokosy jsem četla ještě v době, kdy jsem se při tom červenala, ale líbí se mi do teď.
Mojí věčnou láskou asi zůstanou knihy o moři a námořnících. Buď jsem byla v minulém životě námořník, nebo jsem jim aspoň spravovala plachty, ale můj vztah k té rozvlněné slané nekonečnosti je rozhodně u rodilého suchozemce nadstandardní. Byly časy, kdy jsem znala jménem i jednotlivé části takeláže třístěžňového kutru!
O své koňské posedlosti už ani nemluvím. Do teď si pamatuju to vytržení, když mi jedna učitelka ze základky přinesla knihu, kde byla podrobně zobrazená kostra koně, stejně jako obrázek rozkreslující jednotlivé svalové skupiny. Konečně dokážu koně kreslit a malovat správně! Přírodovědecké knihy tak v mé knihovně také nikdy nechyběly.
Romány a vůbec knihy mají ještě další výhodu. Tak jako se můžete naprosto ponořit do děje, tak si to ponoření můžete dávkovat podle své potřeby a možností. A román se navíc dá číst pořád dokola, celý, nebo po těch nejzajímavějších částech. Vzrušení z četby trochu připomíná euforii zamilovaného - nemůžete se od knihy odtrhnout, těžce prožíváte chvíle, kdy se ke knize nemůžete dostat.
Nemohu zapomenout na to, jak jsem někdy v šestnácti objevila Tolstého Vojnu a mír. Kniha mi naprosto učarovala a navíc jsme měli doma velmi krásné vydání - na jednom z dílů byla reprodukce Savrasovova obrazu Přiletěli havrani (Grači prileteli...:)). Četla jsem prakticky nepřetržitě, tudíž i ve škole a při všech hodinách. Samozřejmě jsem byla chycena - naší třídní a ještě k tomu při ruštině.
Profesorka byla v hrozných rozpacích. Cítila, že mě musí pokárat, ale váhala s obvyklým trestem, který zahrnoval zabavení knihy. Důvodem ani tak nebyl můj nešťastný pohled, jako spíš fakt, že jsem byla nejspíš jediná na celém gymnáziu (nebo možná v ročníku), kdo dobrovolně a navíc s takovou vášní četl povinnou literaturu. Nakonec mi knihu vrátila pouze s klasickou pohrůžkou "Ať se tu už neopakuje!".
Ale opakovalo. Někdy mě chytli, ale častěji ne. Myslím, že naučit se číst je docela maličký problém proti tomu, jak se naučit s tím přestat. Aspoň na ty chvíle, kdy už opravdu musíte dělat něco jiného...