14.10.2019 | Svátek má Agáta


BTW: Romány pro ženy

31.5.2006 19:37

Když jsem začínala jako malá holka chodit do knihkupectví a knihoven, žádné podobné regály tam nebyly. Knihy se dělily na beletrii, poezii, dětské knihy a literaturu faktu, která se potom strukturovala dál podle oborů. Svůj regálek navíc si vysloužily maximálně detektivky. Romány byly prostě romány a dělily se maximálně na díla českých nebo zahraničních autorů.

To nejdůležitější dělení, tedy na knihy dobré a špatné, si už musel udělat sám čtenář. Někdy mu napomohly informace na přebalu, často i dobrý knihkupec. Ale ne vždy. Každý člověk má jiný vkus, jiná očekávání a jiná kritéria. Co jeden považoval za bezvadné čtení, nad tím jiný usnul. Tedy naprosto normální stav.

Jenže potom se náš knižní trh otevřel a jeden se nestačil divit, kolik je najednou k dispozici knih. A jakých! Začaly vycházet knihy, které jsem kdysi jako dítě marně sháněla a já mohla jen litovat, že ve třiceti se už holt do románů Zane Greye nezačtu. Jenže spolu se spoustou knih se stalo zvykem čtenáři s nákupem vypomoct. Aby chudák nezbloudil, začalo se škatulkovat. Odpovědní redaktoři ve vydavatelstvích si knihu zařadí do některé ze svých škatulek a podle toho vyberou typ přebalu, obrázek a převládající barvu titulu. A v knihkupectví to podle toho šoupnou do nějakého toho specializovaného regálu.

Když čtenář přijde, spolehlivě najde nejen novinky, ale před očima má speciálně sekci bestsellerů, vedle jsou vystaveny knihy napsané podle scénářů televizních seriálů, výklad lemují duševní výlevy politiků a všelijakých módních hvězd, které svůj třpyt získaly skutečně nejrůznějším způsobem. A samozřejmě se naplní specializované regály. Otrkaný čtenář je potom s pomocí regálů a typických přebalů schopen v nejkratším možném čase sáhnout po tom svém a zbytečně se nezdržuje zdlouhavým výběrem. Je to praktické pro všechny zúčastněné.

Potíž je v tom, že ty přebaly často lžou. To zjistíte tak, že objevíte známý titul v novém vydání a nestačíte se divit. Mě to potkalo už před lety a týkalo se to románu Edgara Wallace s trochu podivným názvem "Padesát pět". Kdo znáte tohoto autora tak víte, že píše poměrně zajímavé knihy pro mládež, místy trochu hrůzostrašné, nicméně z dnešního pohledu velice cudné. Já jsem tuto knihu četla když mi bylo třináct a byla jsem na táboře. Půjčila mi ji kamarádka a mě učarovala - je to totiž příběh z dostihového prostředí a jedním z hlavních hrdinů je dostihový kůň. Vzhledem ke své koňské mánii jsem knihu dlouho sháněla, ale marně.

Objevila jsem ji někdy v třiadevadesátém roce a nestačila jsem zírat. Autor seděl, název také. Ale ten obrázek! Na titulu stála rozkročená domina, kolem hlavy jí vlálo blonďaté háro, ústa připomínala nafukovací pannu pro dospělé. Na sobě měla jakýsi úsporný kožený obleček s kratičkou sukní, zato holiny jí sahaly až nad kolena. V ruce měla bičík a tvářila se hladově. Panebože, opravdu je to ten hezký příběh ze začátku minulého století, kde je hlavním hrdinou kůň? Nemohla jsem tomu uvěřit. Vždyť tuhle knihu bych se styděla číst v metru! Ale bylo to ono.

No dobrá, může to být výjimka, pravil můj optimistický druhý hlas. Ale nejistota tu byla a já jsem začala pátrat v regálech programově. A nestačila jsem se divit. Nejvíc postižené byly autorky. Zdálo se, že když napíše knihu žena a není to zrovna Elfride Jelinek nebo nejde o kuchařku, má mnohaprocentní šanci, že její dílo dostane nějaký nevkusný, děsný až šílený přebal. Jen jeden příklad. Jedním z mých nesmírně oblíbených románů je Desireé od Annemarie Selinko.

Kdo tu knihu zná, tak ví, že jde o příběh dívenky a posléze ženy, která se narodila po francouzské revoluci, jejím snoubencem byl Napoleon Bonaparte a manželem generál Bernadotte, který se posléze stal švédským a norským králem. Je to všechno, jenom ne červená knihovna. Jenže když jsem knihu konečně sehnala (po mnohém půjčování z knihoven), měla na přebalu fotografii sexy dívky oblečené v noční košili, přes kterou má přehozenou patrně generálskou uniformu. V ruce drží růži a tváří se jako kurtizána, kterou právě napadlo, že se mohla živit i jinak. Ach jo.

Ve chvíli, kdy jsem přestala důvěřovat přebalům, mě napadla další kacířská myšlenka. Co když všechny ty knihy, nabízené v ostudném regálu s názvem Romány pro ženy, nejsou úplné blbosti? Tohle si totiž myslí (nebo to aspoň hlasitě dávají najevo) jak prodávající, tak knihovnice. Přesto se v tomto oboru točí obrovské peníze. Že by všechny čtenářky vyhledávající tuto tištěnou útěchu byly úplně pitomé? I začala jsem to zkoumat. V knihovně samozřejmě. Bylo to ještě v Praze a knihovnice na mě vrhala útrpné pohledy. Jenže já jsem hodně jezdila metrem, takže jsem si mohla podobné průzkumy dovolit. Navíc tu byla ještě jedna zkušenost.

Když byly Markovi asi čtyři roky, poslala paní doktorka oba kluky do dětské léčebny, protože byli pořád nemocní. Jela jsem s nimi - tak malého bych Marka nikdy samotného nepustila. Bylo to na tři neděle a já si samozřejmě vezla nějaké knihy s sebou. Ale podcenila jsem situaci. Nějak jsem se tam moc neskamarádila s ostatními matkami a večery byly úděsně dlouhé. Svoje knihy jsem přečetla hned první týden. Co dál? Začala jsem si půjčovat. V té době zaplavily náš trh "harlekýnky" a mnoho matek se jimi také vyzbrojilo. Zkoušela jsem to číst. Byl to děs. Pitomé příběhy psané hrozným jazykem a ještě hůř přeložené. Prostě literární masochismus. Ale přesto jsem mezi nimi narazila na jednu, která byla chytrá, hezky napsaná, děj měl spád a já jsem si ji opravdu užila.

Takže když jsem začala s průzkumem ženských románů, spoléhala jsem se na nevyhnutelné výjimky z pravidla. A měla jsem pravdu. Nedokážu odhadnout podíl špatných a laciných knih - možná polovina se dá číst jen těžko, dalších 30 % je řekněme průměrná. Jen mimochodem, knihy jsem četla tzv. globálně - dala jsem jim šanci mě zaujmout jako každé jiné knize, ale dočetla jsem jen některé. Často jsem pořádně nepřečetla čtyři z pěti...:) Ale najdou se mezi nimi i takové knihy, které vás rozesmějí, zaujmou a přimějí i přemýšlet. Některé knihy byly dokonce tak dobré, že jsem si říkala, proč se taková autorka vlastně nechala zařadit do oné opovrhované kategorie nazvané "ženské romány"? Protože se to lépe prodá? Má větší honorář?

Takže dnes jsem ostražitý čtenář a snažím se hledat dobré knihy, které mi něco dají, bez ohledu na to, v jaké podobě je jejich vydavatel vypravil do světa. Je to velmi pracné, já vím. Zjistila jsem, že hloupé mohou být vedle románů pro ženy třeba i příručky pro zahrádkáře a bestsellerům se taky vždycky nedá věřit. Takže hledám samostatně a snažím se předcházet automatickému odsuzování knih, které neznám. A mám radost s každým novým objeveným prima autorem.

A tak mě napadlo - což takhle regály s fantasy literaturou? Knihkupci nad ní většinou krčí nos a knihovnice taky. Já miluju Terryho Pratchetta, mám velmi ráda Tolkiena a Sapkowského. K té hromadě barevných paperbacků však nemám žádný klíč a ještě k tomu tento typ literatury knihovna pro dospělé ve Dvoře jaksi nepěstuje. Navíc už pravidelně nejezdím metrem. Tak nevím. Ale zvědavost stoupá. Co kdyby...?



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!