Je to přirozené vyústění mnoha různorodých situací, které mohou mezi psy nastat. Naštěstí málokdy vypuknou úplně bez varování, takže bývá čas účinně zasáhnout. Dá se tedy říct, že pořizujeme-li si psa, nezbude nám nic jiného, než se naučit natolik psí řeči a zároveň poznat svého psa, abychom byli schopni zastavit agresi ještě v době, kdy jde o prakticky jen o výhrůžky. Tím nemyslím nějaké vrčení, ale řev s vyceněnými tesáky, kdy není cílem protivníka zlikvidovat, ale pokud možno pořádně poválet a pošlapat mu sebevědomí.

Rovnou upozorňuju, že se nemohu vyjadřovat ke rvačkám fen, zvláště těm hierarchickým, ke kterým dochází v domácnosti s více psími obyvatelkami - s tím nemám žádné zkušenosti, nikdy jsem pejsku neměla. Navíc všichni moji psi se vždy chovali (chovají) k fenkám pozorně a roztouženě, a to ať už se dáma na oplátku chová jakkoliv. Ne vždy se jim podaří uskočit před vzteklým štípnutím do uší nebo pysků, nicméně na oplátku se zmohou jen na bleskový ústup a míní-li to ta fúrie vážně, začnou se tvářit, že mají nezbytné čuchání někde v bezpečné vzdálenosti.

Domácí rvačky mezi psy - původně třemi - se nikdy nekonaly. Ne, že by tu nebyly náznaky pokusů, ale Max měl zákaz provokací a rvaček vštípen už dávno před tím, než přišla štěňata a Nazgúlové se rychle naučili, že porušení domácího míru má za následek velmi nepříjemné jednání s vrchním psem, tedy se mnou. Nemluvila jsem jim do jejich hierarchických hrátek, ale všichni dobře věděli (vědí), že je tu hranice, za kterou nesmějí jít.

Také dodnes klidně porušuji jejich platné pořadí s pamlsky a s jídlem (jednou to udělám tak a jindy tak) a oni se tomu podřizují. Opravdu bych to nechtěla zakřiknout, ale zatím nikdy nedošlo k porušení domácího míru. Kupodivu to platilo i na kočky, jakmile se psi smířili s tím, že jde o členky smečky a nikoliv o večeři.

Něco jiného je samozřejmě situace venku, když potkáváme jiné psy. Dlouho jsem neměla vůbec žádné problémy, protože Daník je prostě Daník a Kazanovi trvalo skoro čtyři roky, než vůbec začal řešit problémy hierarchie mimo domácí smečku. Potíž byla v tom, že kromě cvičáku, kde byli psi v naprosté většině disciplinovaní, jsme neměli moc šancí potkávat na volno jiné psy. Ne, že by na vsi nebyli, ale takřka nikdo s nimi nechodil ven a ti, co chodili, zase málokdy chodili tam co my - a navíc ve stejnou dobu. Takže do skutečného řešení Kazanovy dominance a z toho vyplývajících rvaček jsem se musela opřít až tady v Norsku.

Kazan je pes střední velikosti (34 kg), dobře socializovaný, který dokázal strpět i řadu útoků malých psů, aniž by na něm byla znát doopravdová touha těm vzteklým mrňousům nějak ublížit (ač by samozřejmě mohl). Dokonce ani stejně velké psy nijak neřeší - pokud si ten druhý nezačne. Ale šíleně mu leze na nervy, když na něj nějaký pes kouká svrchu. Což se tady - v zemi vysokých loveckých psů - může stát několikrát za vycházku. Potom se začíná vytahovat - staví se do T-pozice, snaží se druhému pokládat na hřbet tlapu (i kdyby si ji měl vykloubit:)) nebo hlavu, naskakuje na něho.

Tedy dnes mohu říct - dělal to, a pokud to náhodou zkusí znovu, stačí zavrčet, aby toho nechal. Je to výsledek poměrně důsledné výchovy, ke které mě přinutil logický řetězec úvah: Málokterý pes (samec) se nechá jen tak vyzvat a urážet, takže provokace může vést velmi rychle k simulované rvačce (tj. řevu, simulovanému kousání, válení apod.). Přestože většina normálních vychovaných psů s pozorným pánečkem se nesnaží jít dál, stačí jedno nešťastné kousnutí a ze simulované rvačky je rvačka skutečná a tam už jde o zdraví, a s trochou smůly i o život. Takže pokud chci mít klid, musím zabránit už těm provokacím.

U nás je to komplikované i tím, že mám dva stejně staré psy, kteří ovšem myslí jako jeden dvojpes. Ani jeden sám o sobě není velký a extrémně nebezpečný, ale zaútočí-li v dokonale sehrané dvojici (a na to jim stačí jedno mrknutí), může to být opravdový průšvih. Navíc postupem času přišli na báječnou strategii, jak obejít zákaz rvaček. Potkáme-li provokatéra (např. anglického setra Ricka) a ten na jednoho z nich zaútočí v simulované rvačce, tak napadený se chová slušně (rvačku nerozvíjí, spíš uhýbá) a ví proč - ten druhý mu totiž bleskově přikvačí na pomoc a potom už je naděje, že si nevšimnu, když se ten první do toho pustí také.

Takže jsem musela přitlačit i tam, kde majitel jednoho psa nemusí - rvačky zakázat úplně. Ale ano, jde to - pokud nedojde k extrémnímu ohrožení. Jenže když to domyslíte, jsem potom v jiné pasti. Pokud se nesmějí bránit oni (aby to nebylo pro útočníka osudné), musím se o jejich ochranu před nevychovanými psy postarat sama. Pokud je nablízku páneček, který je ochoten zasáhnout, tak to obvykle není problém. Ale pokud pes přiběhne bůhvíodkud a nikdo není okolo, může být malér. To si potom říkám, že by ti dva vážně nemuseli být takoví troubové! Jenže to je ta potíž s psí výchovou - když jednou něco zakážete, musí to zůstat zakázané, jinak jste psovi pro smích.

Zatím jsem měla vždycky štěstí dané tím, že naprostá většina psů v Norsku (a že jich tu je) je vychovaná, a z problémových jedinců pravidelně potkáváme jenom Ricka. A to se nám s jeho paničkou už podařilo urovnat do snesitelné podoby. Stejně mě štve, že Daník se Ricka bojí, ten to ví a je zlomyslný. Potom tu jsou ještě dva další výtržníci, kteří se s Kazanem nemusejí: koliák Oskar, který však má asi problémů víc, protože v poslední době už chodí jen vodítku, a velký černobílý kříženec, jehož jméno neznám.

To je prevít, kterého panička nezvládá vůbec a pán jen nepatrně. Tam je nejlepší, když se psi potkají na volno a já ještě poodejdu (jeho lidé zpravidla ještě chvíli nebývají v dohledu). Tehdy si černobílý zdaleka tolik netroufá - asi tuší, že provokovat Kazana bez mého přímého dohledu je něco, co by nemusel úplně bez problémů ustát. Je to prostě vysoká politika - tyhle psí vztahy.

Ale je to dva týdny, co se stalo něco... no řekněme zajímavého. Ten den jsem měla odletět do Prahy, Markovi začínala později škola a tak šel ráno se psy on. Byl zrovna na molu, když k nim přiběhl pro nás neznámý pes - vysoký, hubený, bílý, asi kříženec huskyho. Nemeškal a s chutí se vrhnul na Kazana a začal se rvát. Protože molo je parku a ne v lese, měl Marek Nazgúly na vodítkách, takže situace začínala být vážná. Psova panička byla hodně daleko a nevypadala, že by utíkala něco řešit. Marek jednal rychle - jak se psi v rámci rvačky dostali na okraj mola, strčil mezi ně nohu a milého agresora shodil do vody. Žbluňklo to prý pěkně - molo je relativně vysoké a voda pod ním hluboká.

Když mi to vyprávěl, vyděsila jsem se. "Nestalo se tomu psovi nic?" ptala jsem se neklidně. Molo je dlouhé, možnost vylézt z moře mohla být hodně daleko. "Ale neboj, hned vyplaval a zamířil na pláž. Neshodil bych ho tam, kdyby to by nebylo hned u lesa..." uklidňoval mě Marek. "A co jeho paní?" obávala jsem se dál. Páníčci agresivních psů obvykle nezaostávají za svými svěřenci. "No řekl jsem jí, ať si laskavě drží svýho psa pod kontrolou a nebyl jsem moc milej," odpověděl poctivě synek. Kazan byl poslintaný, ale ne pokousaný - ono naštěstí prokousnout se mu mohutnou hřívou až na krk není tak jednoduché a obojek taky něco zadrží.

Stejně jsem z toho neměla příjemný pocit, i když bylo hezké pro změnu vidět, jak se neukázněnost nevyplácí. A také mě napadlo, že útočil-li pes rovnou, bez předchozích výhružných ceremonií, tak to určitě nedělal poprvé. Možná mu ten nečekaný pád do studené vody udělá dobře na duši, utěšovala jsem se poté, co jsem zahnala obavu, jestli v té zimě nenastydl. V některých věcech jsem těžko napravitelná.

Dnes musím říct, že pokud nastydl, tak ne na dlouho. Bylo to něco víc než týden poté, kdy jsem  ráno vyšla se psy později než obvykle a zároveň jsem se rozhodla vylézt jindy nepoužívanou zkratkou na louku za centrem Sonji Henje. Psi šplhali přede mnou a já najednou vidím - takřka nad svojí hlavou (blbý pocit) - vysokého hubeného bílého psa se vztyčenýma ušima, jak se řítí ke Kazanovi. Chlupy na hřbetě měl bojovně zježené, ocas nesl vysoko nad tělem a vypadal hodně sebejistě. A sakra, zaklela jsem.

Kazan však vypadal klidně, zastavil se a čekal. Bílý pes přiběhl a najednou se, na vzdálenost necelých dvou metrů, prudce zastavil. Bylo úžasné vidět, jak se mu v očích rodí poznání, a hned na to mu klesají chlupy na zádech, stejně jako z dohledu zmizel vztyčený ocas. Postoj znatelně zrozpačitěl a během okamžiku jsme mohli vidět záď psa spěchajícího něco nutného očuchat - nacházelo se to o hodně dál, jistě zcela náhodou poblíž jeho paničky...

Ulevilo se mi a hned z několika důvodů. Pes zjevně koupel přežil bez následků a dokonce mu v té hloupé hlavě i něco zůstalo. Sice to asi platí jen na naše psy, ale bude-li jeho paní šikovná, mohla by to využít při výchově. I když v tomhle si nejsem vůbec jistá, protože jeho panička si celého tohohle incidentu vůbec nevšimla. Jak také, když to bylo zase mimo její dohled...