Našla jsem tuhle v komentářích odkaz na článek na Lidovkách, který se zabýval skloňováním (a neskloňováním) vlastního jména Oslo. Jde o celkem vtipnou hříčku, kde se vysvětluje, že slovo Oslo je v češtině jednoduše skloňované podle vzoru město a kdo tak nečiní je snob. Byla tam také uveden jeden z řady žertovných případů, kdy se jméno města zaměňovalo jistým užitečným lichokopytníkem, který má tu smůlu, že je kvůli silně prosazovanému vlastnímu světonázoru považován za synonymum hlouposti. 

Zaujalo mě to. Přestože jsem češtinu nikdy jako jazyk nestudovala (hodiny na gymnáziu fakt nepočítám), mám ji ráda a snažím se jí neubližovat. Nejdřív jsem se koukla na problém z pohledu gramatiky a zjistila jsem, že je to pravda, název města Oslo se samozřejmě skloňuje. Potom jsem se kriticky podívala na sebe. I já, když mluvím, tak název Oslo většinou skloňuji! A tady už opouštíme pohled gramatický a dostáváme se k osobnímu.

Nikdy předtím, než jsem se přestěhovala do Norska, jsem o tomto problému neuvažovala. Neměla jsem proč. Bylo to zkrátka legrační a když jsem se jako malá učila hlavní města, uměla jsem Oslo natošup. Později jsem neměla důvod o Oslu (Oslo?) mluvit nebo psát, bylo za hranicí mých zájmů. Potom jsem se přestěhovali sem a já jsem zjistila několik věcí.

Tak například sami Norové nejsou ve výslovností jména svého vlastního města jednotní. Vzdělaní lidé říkají (více méně) Oslo tak jak čtete, ti ostatní vesele "ušlují". Ono se totiž v norštině "o" čte "u" a navíc tento relativně malý národ má dvě uznané spisovné formy norštiny - původně městský (a literární) bokmal (vynechávám speciální znaky - kroužek nad a, red. systém by je stejně nepřečetl) a nynorsk, který vznikl z landsmalu, což byl jazyk uměle poskládaný z především západonorských dialektů. Ono je to celé složitější (pro jazykozpytce), ale v podstatě platí, že oba jazyky jsou si rovnocenné a pomalu se sbližují.

Takže zatímco jsem natahovala uši, abych identifikovala alespoň základní norské názvy a fráze, přišel 28. říjen a já jsem se zúčastnila oslavy našeho státního svátku na českém velvyslanectví. Bavila jsem se s řadou Čechů žijících dlouhodobě v Norsku a byla jsem několikrát jemně upozorněna, abych název Oslo neskloňovala. Jejich důvody jsem nijak zvlášť nerozebírala (měla jsem tisíc jiných věcí, které bylo třeba vyřešit dřív), ale ze zdvořilosti jsem nesklonnou formu jména Oslo přijala. A nechala to tak.

Potom jsem si přečetla jazykovou poznámku Pavly Maxové, která považuje neskloňování jména Oslo za elitářské, za způsob, jak se vytahovat. Zarazilo mě to. Tenhle pohled mě nějak nenapadl. A tak jsem přezkoumala své vlastní - dnešní - pohnutky a došla k následujícímu závěru.

Slovo Oslo neskloňuji, protože jsem se to město naučila mít ráda a nelíbí se mi, když je vystaveno posměškům kvůli nikým nezaviněné, ale o to pikantnější jazykové shodě. Jen pro zajímavost - víte, že v norštině se Praha řekne opravdu Praha?

A tak jsem se rozhodla, vědomě porušovat pravidla českého pravopisu - alespoň pokud jde o Oslo. Vzhledem k tomu, že na Zvířetníku jsem sama sobě odpovědným redaktorem i šéfredaktorem, povolila jsem si výjimku - z prosté úcty a náklonnosti k této severské zemi.