Já jsem to zažila před dvěma týdny, když jsme u nás po celou sobotu hlídali Zuzinu fenku Elišku. Jak už jsem tu párkrát psala, je to asi osmiměsíční kříženka rotvajleří maminky a novofundlandského tatínka. Vypadá jako urostlý rotvajler s maličko netypickou hlavou. 

Výsledkem bylo, že nám po zahradě pobíhali tři velcí černo-hnědí psi, kteří s maximálním nasazením pouštěli hrůzu na podezřelé okolojdoucí.

Občas jsem na ně koukla z okna, občas jsem je pustila domů. Jen tak mimochodem - víte jak hrozně dokážou smrdět tři velcí uráchaní psi? Eliška se chovala vzorně, jenom její nevyčerpatelná energie občas přiváděla Nazgúly k šílenství. Takže byli opravdu vděční, když se aspoň na chvíli zabavila vařením. Tedy já jsem vařila a Eliška se snažila pomáhat.

Když jsem s nimi byla na poli, říkala jsem si, že už vážně vypadám jako cvok. Z pohledu nezasvěceného kolem mne pobíhaly tři krvelačné bestie - dva vlčáci a rotvajler. Skupinka, které se v dnešní době každý radši vyhne.

Odpoledne mě vylákal na zahradu bouřlivý štěkot. Kolem šla starší paní, na procházku po nezpevněné vesnické cestě překvapivě elegantně oblečená. Sledovala psy a oni sledovali ji. Nazgúlové štěkali a běhali kolem plotu, Eliška stála na místě a občas hluboce blafla. Paní na mě začala mluvit, ale skrz ten rámus jsem ji neslyšela.

Šla jsem tedy k plotu. Čekala jsem ledacos, ale ne to, co jsem uslyšela. Paní zářila jako sluníčko a radostně mi povídá: "Ti pejsci jsou tak krásní! A tenhle je úplně jako dítě! Jak na mě krásně koukal! Dokonce na chvilku přestal štěkat! Říkám vám, jako dítě..." Kterého psa vlastně myslela, to jsem nestačila zjistit. Hrozně se v tu chvíli hemžili. 

Rozpačitě jsem se usmívala. Byla jsem potěšená, ale fakticky jsem nevycházela z úžasu. Já jsem na psy zvyklá, vůbec Daník mi připadá jako roztomilý malý vlček, ale sama bych se takovéhle cizí smečce radši vyhnula. Navíc obdiv starších žen obvykle sklízejí spíš jiné druhy pejsků, takže tahle dáma byla opravdu unikát.

Ale řekněte, není to báječné překvapení?