Bylo to skutečně paradoxní, že 17 listopadu 1989 se na mě lékař znepokojeně podíval, vypsal mi neschopenku a pravil: Ležet! Nebo bude zle... Já slyšela všechny ty zprávy, toužila jsem letět dolů do města a nic. Těhotenství bylo prohlášeno za rizikové a s tím se nedalo diskutovat.
Následující měsíce jsem trávila nejdřív v nemocnici, potom doma. V Motole nás bylo na pokoji osm a jedna paní tam měla televizi. Hltaly jsme zprávy a diskutovaly. Co se děje? Máme naději? Máme naději!
I když jsem se dostala domů, opět mi zůstala jen televize a Martinova očitá svědectví. Bylo to zvláštní. Musela jsem ležet a tak jsem měla paradoxně dost času si všechno promýšlet. Ta naděje byla úžasná. Andymu byly čtyři roky, Marka jsem čekala. Bylo tak důležité! Jak budou žít naše děti a my s nimi?
Když se teď ohlédnu, tak mohu říct jen toto: děly se všelijaké věci jak přímo v době revoluce, tak dlouho po ní. Nechci tu mluvit o politice, korupci, podvodech, zmizelých miliardách, nečestném jednání a dalších nepravostech, kterých bylo a je státe dost. Ostatně divíte se? Pořád ještě žijeme v lidské společnosti a lidé, kteří se dostanou k moci jí jen málokdy dokáží odolat.
Ale. Je tu mnoho důležitých ale! My skutečně žijeme svobodně. Můžeme svobodně myslet, mluvit i jednat. Jistě, mnoho věcí je složitější, se svobodou jde ruku v ruce i zodpovědnost za vlastní život, naše rozhodnutí jsou naše a nelze se vymlouvat, že to tak chtěli "oni".
Ne každému se daří dobře, ale zase té mezilidské solidarity! Vznikla celá řada dobrovolnických organizací jen proto, aby se zlepšil život postižených lidí, jiné se starají o opuštěné nebo týrané děti, byly vybudovány azylové domy pro matky v tísni a podobně. A co všechno mohou podnikat naše děti! A koneckonců i my, pokud o to budeme opravdu stát.
Vím, že mnoho věcí není v pořádku, ale existovala někdy ideální lidská společnost? Podle mně je společnost buď ideální nebo lidská. A tak se raduji a i tady v Norsku si s Markem slavíme. Martin si dnes vzpomene v Itálii, Andy na Slovensku. Jsme rozběhaná rodina a někdy mě to mrzí. Ale po těch letech v uzavřeném chlívku se raduji, že hranice, které nás omezují, jsou jen ty naše.