20.10.2020 | Svátek má Vendelín


BTW: Pravá nebo levá?

15.12.2005 23:04

Učíme to už malé děti. "Kterápak je tohle ručička?" ptáme se nabádavě a pozorně sledujeme, kterou ruku malý človíček preferuje při nejrůznějších činnostech. Je to tak jednoduché - dvě strany, dva názvy. Životně důležité pro orientaci. Proč se mi to ale sakra každou chvíli plete?

Nejhorší je to v autě, když mám navigovat. Koukám do mapy, snažím se sledovat značky a potom přesvědčeně hlásím: "Na příští odbočce vpravo!" a pro větší názornost ukazuji ještě i rukou... do leva. Podobné je to v případě, kdy někomu popisuji cestu. Ukazuji správně, říkám naopak. Zajímavé je, že pokud si určuji strany jenom v duchu, málokdy udělám chybu.

K smíchu i k pláči zároveň to bylo na cvičáku. V začátcích se tam totiž povely neučil jenom pes, ale i panička. Rychlý pochod a stejně rychlé střídání příkazů instruktora - vpravo v bok, vlevo v bok, čelem vzad. Přála bych vám vidět jeho výraz, když se na jeho jednoznačný povel rozpadla řada cvičenců, protože dvě třetiny přítomných dam se v té rychlosti jaksi nedokázaly orientovat a mátly tak nejen ostatní psovody, ale i své psy...

Nicméně na cvičáku jsem na to vyzrála. Vtloukala jsem si do hlavy osvědčenou pomůcku: vlevo v bok znamená přes psa! Často to ovšem platilo doslova. :)) Vzhledem k tomu, že Kazanovi se zpočátku také pletly tlapy, dokázaly naše společné otočky nabývat kvalit klaunského výstupu. Utěšovalo mě jediné - rozhodně jsem v tom nebyla sama.

Zamýšlela jsem se nad tím, jak je možné, že si jako osoba jinak prokazující slušnou životaschopnost, která je navíc zcela jasně vyhraněným pravákem, nedokážu udělat jednou pro vždy jasno v tomto základním dilematu. Proboha, vždyť ty strany jsou jenom dvě!

Tak jsem se rozhodla, že na sebe musím být přísnější. Jakmile na mě bude někdo chtít rychle určit zda vpravo nebo vlevo, intenzivně se zamyslím, bleskově se zkontroluji a odpovím správně. Tak se na mě musí! Soustředění skutečně pomáhá. Bohužel jsem zjistila, že ho tak nějak ztrácím ve chvíli, kdy píšu. Přišla jsem to docela nedávno.

V souvislosti s naší Velkou listopadovou psí revolucí jsem v Lidovkách absolvovala poměrně náročné školení v ovládání nového redakčního systému. Jako první z psího osazenstva jsem byla zasvěcena i do základních aspektů delikátní práce s fotografiemi, takže mi připadl úkol napsat takový maličký příruční manuálek pro ostatní, abych jim trochu zkrátila cestu poznání.

Nahlížejíc do svých obsáhlých a úděsně naškrábaných poznámek jsem začala tvořit. Ujasňovala jsem si pojmy, číslovala kroky, upozorňovala na záludnosti a vypočítávala zbývající neznámé. Díky jistému pedagogickému talentu, děděnému v naší rodině, jsem zhruba za hodinu vytvořila dílko s kvalitou kuchařky pro naprosté začátečníky.

Už jsem chtěla připojit soubor k mailu, když jsem ho pro jistotu ještě jednou zkontrolovala. Ano, tušíte správně. Příkazy v redakčním systému jsou rozděleny do dvou spolupracujících bloků, rozdělených na pravou a levou část obrazovky. Netuším, jak se mi to povedlo, ale nejméně v polovině příkazů se mi podařilo strany zaměnit...