8.12.2019 | Svátek má Květoslava


BTW: Poznámky

12.12.2005 22:09

Já si například pamatuji, že mě vedli poprvé do školy na dvakrát, jelikož po prvním pokusu se mi podařilo z obávaného místa prchnout. Důvody k hluboké nedůvěře k vzdělávacímu ústavu jsem tehdy měla dva: za prvé se tam muselo, a za druhé mě navlékli do šatečků, bílých punčocháčů a bleděmodrého kabátku. Hrůza!

Ani sžívání se školou nebylo jednoduché. Z dnešního pohledu bych řekla, že pro obě strany...:)) Když jsem zrovna nebyla myšlenkami někde úplně jinde, tak jsem bojovala s psaním (úhledné písmo jsem nikdy nezvládla - i maturitní písemku mi dali přepsat), řešila názorové střety, prala se s klukama, a z dnes již neznámých důvodů jsme s mojí nejlepší přítelkyní nalezly zálibu v podlézání mezi kabinkami na dívčích záchodech.

Paní učitelka mi stále vytýkala roztěkanost a jako maximální kariérní úspěch nám (mně a kamarádce) předpovídala místa kuchyňských pomocnic. (Vystudovaly jsme obě, ona dokonce medicínu s červeným diplomem.) Takže je vcelku samozřejmé, že si moji rodiče v notýsku přečetli ledacos. Vedle sluníček a zvířátek jsem nosila i prasátka, a pochopitelně nechyběly poznámky.

Moje paní učitelka však asi neměla ten správný literární talent, jelikož se do dnešních dnů nezachoval žádný z jejích poznámkových výtvorů. Zato bratrova učitelka přispěla do rodinného fondu učitelských skvostů nezapomenutelnou poznámkou "Během vyučování neustále mizí pod lavicí".

Vyprávění i mé vlastní vzpomínky na základní školu mi byly dobrou průpravou v době, kdy jsme se rozhodovali o Andyho školní docházce. Andy byl odmalička silně hyperaktivní dítko, takže mi bylo jasné, že ve škole to nebude jednoduché. Situaci komplikoval i fakt, že se naučil číst ještě než mu byly čtyři a jeho zájmy byly odmalička silně vyhraněné, takže v tom, co ho zajímalo exceloval, zatímco ostatní ignoroval.

Do první třídy potom nastoupil až od dubna, protože jsme jako rodina byli dlouhodobě na Tchaj-wanu a ty první měsíce jsem ho podle povinných osnov učila sama. Když jsme se vrátili, měl spoustu zkušeností, které jeho vrstevníci nemohli získat, zvládal základní komunikaci v angličtině a dychtil po všech možných poznatcích. Učila je tehdy mladá dívčina, kterou měl rád, takže na opravdové problémy jsem si počkala až do druhé třídy.

Dostali postarší učitelku s rakousko-uherským přístupem k výchově, pro kterou představoval hyperaktivní kluk něco jako trest boží. Místo aby se ho snažila zaměstnat, zaměstnávala sebe psaním poznámek. Brzy jsme se dostali na jednu denně, ale byly dny, kdy jich bylo i víc. Po čase jsem je přestala řešit, po dalším i číst. Unaveně jsem podepisovala žákovskou knížku, poslouchala Andyho vysvětlení a zkoušela mu po milionté vysvětlit, že se po něm chce jediné - aby při vyučování tiše seděl, poslouchal a mluvil jenom tehdy, je-li tázán.

Z letargie mě vybudila až jedna poznámka, která mi přišla úplně absurdní. V žákovské knížce totiž stálo: "Příliš se hlásí". I šla jsem tedy do školy požádat o vysvětlení. To bylo jednoduché - paní učitelka byla přesvědčená, že ji Andyho snaha zodpovědět každou otázku ruší a ostatní děti to prý demotivuje. Tak jsem se zeptala, proč prostě Andymu nedá víc práce, aby ji neotravoval. Dvojnásobek příkladů, slohy, různá cvičení. Odpověď byla jednoduchá. Paní učitelka si nehodlala přidělávat práci a potom, sbírá přece materiál na dvojku z chování...

Ano, bylo peklo. Ředitel školy mi řekl, ať si ho tedy vzdělávám sama, když se mi to nelíbí. Jiná škola by znamenala dojíždění a já měla práci na druhém konci Prahy. Dnes bych neváhala, ale tehdy jsem ještě brala školu až moc vážně. Přežili jsme tak tak, naštěstí šel na osmileté gymnázium, kde byla situace o mnoho lepší. Teď, když úspěšně studuje na univerzitě, se už můžu při vzpomínce na jeho školní léta usmívat, ale tehdy mi to opravdu nešlo.

Potom nastoupil do školy Marek. To byl opět horor, i když jiným způsobem. S chováním neměl Marek potíže, ale nerozpoznané dys (dyslexie, dysgrafie, dysortografie) znamenaly, že si na něm učitelka skvěle smlsla. Na konci první třídy mu dala dokonce trojku i z výtvarky! Marek začal odmítat školu jako takovou a byl pořád nemocný. Potom jsme se dostali k naprosto skvělé psycholožce, ve druhé třídě měli vlídnější učitelku, ale motivaci k učení jsme hledali velmi těžko.

Potom přišel zázrak v podobě učitelky důchodového věku, nesmírně lidské, s ohromujícími zkušenostmi a vírou ve "své" děti. Jana Hellerová. Hned na začátku roku si promluvila se mnou, sama (!) si došla za psycholožkou, aby věděla, jak Markovi nejlépe pomoct. Měla na něj stejné nároky jako na ostatní děti, ale přistupovala k němu jinak. Nepřilepšovala mu na známkách, ale dokázala ho ocenit.

Marek se začal sám učit, neusnul, dokud si nebyl jistý, že má do školy všechno, co paní učitelka chtěla. I on občas dostal poznámku, a všechny patřily mezi ty nezapomenutelné. Uvedu jenom jednu, ale zato velmi charakteristickou - byla napsána u známky z diktátu: "Výborně Marku. Tentokrát jsi měl mnohem méně chyb než obvykle..."

Marek dnes studuje na gymnáziu, má dobré výsledky, s chutí čte a má velké plány ohledně dalšího studia. To, že se dostal tam, kde je, je výsledek velkého úsilí - jeho, našeho a některých jeho učitelů. Těch dobrých, nezapomenutelných. V čele s Janou Hellerovou. Přála bych si jenom, aby takových bylo víc.



OVĚŘENO: Jak obstály olejíčky Frei öl® v testu?
OVĚŘENO: Jak obstály olejíčky Frei öl® v testu?

Propadli jste pleťovým a tělovým olejům a hledáte inspiraci? Vyzkoušeli jsme olejíčky Frei öl®, které slibují tu nejlepší péči pro pokožku dospělých i našich nejmenších.