BTW: Padlá žena aneb o síle slova
Tažná síla psů je veliká a člověk má někdy dojem, že snad ani neodpovídá jejich vzrůstu a váze. Ale řekněte - není kůň nebo volek ještě mnohem větší a přece lidé využívají jejich síly? Jak je to možné? Inu člověk to zvíře prostě ukecá. Stará se o něj, učí ho a potom mu zvíře slouží. Jednou líp, jindy hůř - zkrátka ne každý se umí stejně dobře domluvit. A se psy je to podobné.
Nejdřív toho roztomilého štuclíka učíte, co to vlastně vodítko je a co se od jeho chlupatého veličenstva vlastně očekává. Pejsek to obvykle snadno pochopí a pokud se obě strany snaží, mrně se rychle naučí capat podle pravidel. Jenže potom přijde puberta, většina naučených dovedností se zvířeti vypaří z hlavy a mezi ušima mu zůstane jenom průvan, hra a zlobení. Tehdy začne posilovat i majitel jezevčíka - zběsile táhnoucí zvíře je třeba umravnit a to ne jednou, ale tak stokrát za vycházku. Pánečkové velkých psů potom začínají na vycházkách sledovat kandelábry a vhodné stromy, kterých by se mohli chytit až tomu zvířeti zase přeskočí.
Ve chvíli, kdy už majitel málem rezignuje přijde chvíle prozření a jeho chlupatec se vrátí ke slušným způsobům. Zase začne chodit tak jak má a páneček vidí ve svém okolí i něco jiného, než rozmazané šmouhy budov, chodníků a aut. Do procházek se vrátí pohoda. Jenže jak to bývá, všeho do času. Člověk je ukolébán k nepozornosti a potom už stačí málo k tomu, aby zjistil, že krkolomné pády se nevyskytují jenom v pořadu Neváhej a toč.
V létě jsem ku podivu svého okolí vodila na vodítkách kromě Nazgúlů (dohromady 58 kg) ještě Elišku (50 kg - kříženku RTW a novofudláka) patřící mé přítelkyni. Našli se lidé, kteří nepokrytě poukazovali na to, že jsem blázen, že tohle spřežení prostě nemůžu zvládnout. Ale šlo to - právě díky síle slova. Mluvila jsem s nimi, chválila nebo zavrčela, to podle okolností. A pejsci šlapali jako hodinky. No, švýcarské možná nebyly, ale fungovalo to.
Když jsem byla minulý týden v Čechách, koupila jsem speciální "běhací" vodítka. Mají karabiny na obou koncích a na jedné straně asi 50 cm pevné gumy, která má tlumit nárazy nestandardně běžícího psa. (Je to příprava na běžky, s hůlkami v rukách prostě dvojí flexi neudržíte.) Marek to byl hned vyzkoušet a hlásil: "Je to dobrý, ale ne pro tebe. S tou gumou s nimi neškubneš a oni tě porazí. Já to ustojím, ale ty..." Tvářila jsem se nedůvěřivě. Vždyť jsem ty prevíty nějak zvládla i na té prokleté desetimetrové šňůře, když jsem jim zapověděla honění srnek! Takže to zvládnu i teď.
Jak jsem byla pošetilá a dráždila osud! V neděli jsme byli s Markem na ostrově Kalvoya. Bylo to v poledne, všude plno lidí, od batolat až po stařečky. Takže psi šli na flexi vodítkách. Já jsem vedla Kazana, Marek Daníka. Vycházka probíhala uspokojivě, Marek měl sdílnou náladu, takže jsem si i povídali. Byla to pohoda... dokud se tam neobjevila ta veverka. Kazan ve zlomku vteřiny vyrazil třetí kosmickou, popruh z flexi vodítka se stejně bleskově rozvinul na plných pět metrů a bylo to.
Pes rozjetý jak lokomotiva mě strhnul a já letěla za ním v plavném pádu. Skončila jsem na zemi s odřenýma rukama, natlučenými koleny a paží málem vytrženou z ramene. Ale nepustila jsem ho! Marek váhal mezi starostí o padlou matku a záchvatem smíchu, jelikož můj výkon byl skutečně hodný hrdiny počítačové hry nebo kresleného filmu. "Jsi celá?" zeptal se starostlivě. Pomaličku jsem se sbírala ze země, zatímco Kazanovi teprve opadala veverčí horečka a s údivem zíral, co to ta panička vyvádí.
Lidi, ten si něco vyslechl! Ale fakticky jen proto, abych si ulevila. Kdybych měla jiné vodítko, kdybych stačila zacvaknout flexi než se Kazan rozeběhl... samé kdyby. Fakticky jsem měla jedinou možnost, jak nesletět - toho cvoka pustit. Ale v parku plném lidí? To mě nějak nenapadlo. Ale je fakt, že použití "běhacích" vodítek si rozmyslím. Nebo aspoň začnu jenom s jedním psem. Mám ten dojem, že ve svém věku bych už měla mít rozum...
Aktuálně ze včerejšího rána - Překvapení v lese
Ráno jsme jako vždy se psy vyrazili k "Jezeru s medvědem". Chodíme tam častěji než na ostrov, protože na tamních cestách psi prokazatelně smějí běhat bez vodítka a našli jsme si tu několik hezkých různě dlouhých tras. Začínáme obvykle prudkým sestupem od parkoviště k můstku přes velký potok. Včera tu bylo namrzlo, takže jsem slézala svahem s maximální opatrností - nechtěla jsem skončit v potoce. Najednou jsem uslyšela divný zvuk. Nikdy předtím jsem nic takového neslyšela, ale jsouc stále ještě pod vlivem dětské dobrodružné literatury, napadl mě los. Nebo sob? Ale ti tu přece nejsou...
Po pár okamžicích, kdy se nic nedělo, přehlasoval mozek uši a já se rozhodla, že jsem vlastně neslyšela nic divného. Psi byli na volno, protože nás čekal opravdu bezpečný úsek, taková zkratka přes les, kde nikoho nepotkáváme. V dálce jsem slyšela hučení aut, ale les sám byl tichý a koupal se v paprscích vycházejícího slunce. Psi běhali kolem, čuchali a evidentně si užívali.
Už jsem se blížila k "hlavní cestě" vedoucí k jezeru, když psi najednou bez jediného zaváhání zmizeli v podrostu. Nijak jsem se neznepokojovala. Parkoviště bylo úplně prázdné a já jsem věděla, že pěšky tudy v tuto hodinu obvykle chodí dvě paní s anglickými setry. Všichni psi se znají, setři obvykle krouží kolem svých pánů a jsou ochotní se s Nazgúly proběhnout, než se mineme a rozejdeme po svém. Jenže tentokrát to setři nebyli...
Pěšina tam vede mladým lesem, který tvoří převážně tak dva tři metry vysoké smrčky a podobně velké břízky. Koukám po psech a najednou slyším dusot. Ale parádní! Potom psí zaštěkání. Znělo zvláštně, trochu jako když Nazgúlové najdou ježka nebo zaženou kočku na strom. Sama tomu říkám, že hlásí nedostupnou kořist. Štěkot neustával a dusání se rychle přibližovalo. Najednou, ani ne deset metrů ode mne proklusala losice. Lidí to vám bylo strašné hovado! Vždyť já jsem jí ani neviděla přes hřbet a to mám svých zfalšovaných 165 centimetrů! Usuzuji, že to byla losice podle toho, že to nemělo parohy. Jinak to mělo takovou tu zvláštní hlavu, krátký svažitý hřbet a vůbec to vypadalo jako zvíře na zdejších oblíbených dopravních značkách hlásajících "Pozor los!"
No, kochat jsem se nějak nestihla. Uvědomila jsem si, že to zvíře bere psy jenom jako obtížný doprovod a vůbec neprchá, jak by činily třeba srny. Vypadalo jen mírně naštvaně - zatím. Nehodlala jsem však zjišťovat, jakou má náladu a nějaké romantické myšlenky se mi hlavou ani nemihly. Napadlo mě jediné - s tímhle se tváří v tvář (tváří v čumák) rozhodně setkat nechci! I pospíšila jsem si k blízké skále, naštěstí Matkou přírodou naštípané do velkých kamenných krychlí, a bystře vylezla tak do úrovně prvního patra. Teprve potom jsem zapískala na psy. Podle štěkotu jsem usoudila, že doprovodili losici až k potoku, a potom bylo ticho.
Doufala jsem, že mají dost rozumu nebo instinktu, aby se jí vyhnuli - vždyť stačí jedno šikovné kopnutí a je po psovi. Ticho mě začalo zneklidňovat a tak jsem znovu zapískala. Potom jsem v dálce uviděla nějaké běžce (lidi) a tak jsem radši z té skály zase slezla. Však jsem tam vypadala jako Jeníček, když vyhlížel perníkovou chaloupku. Nakonec se ti chlupatí pitomci vrátili, s očima rozzářenýma nebývalým zážitkem a s jazyky vyplazenými až kam. "Viděla´s paničko? Něco takhle velkého jsme nikdy nehonili! Ale že jsme jí dali co proto, viď?"
Pomyslela jsem si své a hříšníky přece jen uvázala na vodítka. Bůh ví, co v tomhle příměstském lese ještě potkáme. Řeknu vám, byl to úžasný zážitek, ale příště bych radši losa viděla jen jako siluetu na obzoru. Po osobnějším kontaktu opravdu netoužím...:)))
Foto los: Steve Sherman, internet