BTW: Od lišejníků do Hobitína

Bylo to až někdy hluboko na jaře, kdy se ukázalo, že Martinovým příštím působištěm bude Londýn. I začali jsme na internetu hledat nějaké bydlení. Požadavky jsme měli na první pohled jednoduché - měl to být venkov poblíž té správné trati do Londýna a měli tam akceptovat psy. Praxe se ukázala být obtížnější. Cožpak nabídka domů k bydlení je poměrně velká (krize nahrává spíš zájemcům o bydlení než majitelům nemovitostí), ale jak pravila paní z realitní agentury: Angličané sice milují psy, ale svůj majetek přece jen milují víc.

Výsledkem bylo, že z našich pečlivě vybraných domů nevyšel žádný, ale naštěstí nás v jedné z navštívených agentur zavedli do domu, kde by prý majitelé možná psy snesli... Což o to, dům byl moc hezký (popravdě sami bychom neměli odvahu si ho se psy vůbec vytipovat) a na krásném místě, ale co majitelé? K našemu úžasu však nakonec vše klaplo, takže jsme tak zhruba měsíc před stěhováním měli o starost méně.

Stěhování samo bylo... inu jako stěhování. Což znamená dlouhé plánování a poté strašlivý binec, na jehož konci byla obrovská hromada krabic, z nichž menší část byla označená CZ (věci pro Marka) a ta větší UK (věci pro nás). V pátek přijeli stěhováci, naložili bedny a nám zbyl na krku skoro prázdný dům a dva neklidní psi. Kam jsme se hnuli, tam za námi ťapalo osmero tlap a ze dvou vlčích hlav se na nás obracely ustarané oči: Co se to děje? Kam zmizely naše věci? Nezmizíte taky? Pokud ano, tak my musíme zmizet s vámi!"

"To víš, že vás tu nenecháme," utěšovala jsem je, ale přesto naše vycházky dostaly nový charakter - nejdřív psi spěchali vykonat svoje potřeby, potom jsem neochotně jdoucí a stále se ohlížející psiska táhla a lákala na procházku, aby oni mě táhli jak zběsilí, jakmile se směr obrátil směrem k domovu. Jejich nedůvěra byla zjevná - co když se TO neznámé stane ve chvíli, kdy oni tam nejsou???

Náš cestovní/ stěhovací plán byl komplikovaný. Příčinou byl fakt, že do Anglie není možné se psem přiletět letadlem, je možné pouze přijet autem nebo připlout na lodi - obojí však jen na přesně definovaná místa, kde funguje veterinární "přejímka" převážených zvířat. Dohodli jsme se tedy tak, že Martin v pondělí poletí do Londýna, převezme auto (z půjčovny), najde a převezme dům. Já v úterý poletím se psy a posledními věcmi do Paříže, kam si pro nás Martin autem přijede. Nebylo to nijak pohodlné řešení, ale jiné schůdné se nám prostě najít nepodařilo.

V pondělí ráno nervozita vrcholila. Byla skoro ještě noc, když jsme vstávali, abych odvezla na letiště Martina, jeho zavazadla a psí přepravky. Věděli jsme, že druhý den nemáme šanci všechno do Janina auta nacpat, takže jsme se rozhodli nechat přepravky v úschovně na letišti. Než jsme odjeli, nechala jsem psům na očích svoje boty, bundu a počítač, aby věděli, že se vrátím, ale i tak koukali dost zoufale.

Když jsem se vrátila, dostihla nervozita i mě. Navzdory neustálému úklidu se tak tak prázdný dům stále nechtěl stát domem skutečně prázdným! Každou chvilku na mě juklo něco, co tam určitě před chvilkou nebylo, zatímco hromada věcí, kterou jsem musela nacpat do kufrů, neutěšeně narůstala.

Přestože jsem ráno Martinu nabídku pomoci hrdě odmítla, ve čtyři odpoledne jsem jí takřka plačky volala, že se asi nikdy nesbalím a potupně umřu pod hromadou neustále se líhnoucích odpadků a zapomenutých věcí. Psi mě nevyhrabou, protože tam skončí v jednom klubku se mnou. Marta neváhala a potvrdila účast na večerní brigádě, stejně jako - patrně intuicí přítelkyně vedená - JanaBa, která mi zavolala a svoji pomoc prostě oznámila.

No, nebudu to rozebírat. S jejich přispěním se mi podařilo sbalit dva ohromné kufry a připravit svá tři příruční zavazadla - kabelku, počítačový baťoh s notebookem a příruční tašku s psími potřebami. Tiše jsme stály a nevěřícně koukaly na tu hromadu. "Jak to chceš proboha unést?" zeptala se pragmaticky Jana. "Vždyť v té Paříži k tomu budeš mít ještě dvě klece a dva psy! "Budu mít vozíky a bude to jen kousek..." opáčila jsem, byť nijak přesvědčivě. "Hm," řekly zdvořile a myslely si své. Každopádně obě slíbily, že zítra dopoledne přijdou, Marta ještě vyvenčí psy a Jana mě odveze i se všemi zavazadly a psy na letiště.

Když se děvčata odebrala ke svým autům a já je šla vyprovodit, došla Nazgúlům trpělivost. "Ať se má stát cokoliv, stane se to teď!" rozhodli se a skočili Janě do auta. Usadili se v kufru, připraveni čelit nevyhnutnému. Jana se na mě bezradně podívala: "Ale já jsem jim nic neříkala, oni nastoupili sami!" Jak jsem je chápala! Ale nedalo se nic dělat, museli zase vystoupit. "Pejsci, jdeme domů!" zavolala jsem na ně. Kazan jen zamračeně loupnul okem, Daník seděl dál, nehybný jako sfinga. "My už nehrajem," četla jsem v jejich očích - napůl vzdorovitých, napůl zoufalých. "My už chceme, aby to skončilo!" Ale to já taky... povzdechla jsem si, a použila rozkazovací hlas, pouhý stupínek před "zupákem 1". A tak jsme se odebrali domů, k poslední noci v Norsku.

Nastal poslední den, den D, den stěhovací. Vyvenčila jsem Nazgúly a začala dělat sérii "posledních drobností", kam mimo jiné patřilo i zabalení a odeslání modemu, aby si nás mohl náš poskytovatel internetu odepsat ze seznamu. Jako první se nakonec objevil Karel, Janin manžel, který mě obětavě odvezl i s balíkem na poštu, protože naše auto jsem už vrátila. A potom přišla chvíle, kdy všechno bylo hotovo, vyklizený a vyčištěný dům byl řádně odevzdán (jen zůstaňte, jak dlouho potřebujete a klíč nechte pod rohožkou:)) a my všichni čtyři jsme seděli na terase a oddalovali loučení. Ale to stejně přišlo.

Karel s Martou nás odmávali a já s Janou, s autem naloženým jak na dlouhou dovolenou, jsme vyrazily směrem na letiště Gardermoen. Navzdory náročné logistice vše klaplo. Dokonce se nade mnou smilovala i paní u odbavení, když zjistila, že sice mám zaplaceno 2x20 kg zavazadel, ale vezu jeden kufr dvacetikilový a druhý sedmadvacetikilový. Když viděla ty kufry, bedny a psy, tak nejspíš usoudila, že jsem zaplatila už dost a pustila mě jen s přísným pokáráním. Psy jsme odbavili na další přepážce a já byla vděčná Janě, která s obsluhou šveholila norsky a opětovně jim připomínala, že psi letí do Paříže a potřebují být stále vedle sebe...

Rozloučení. Je to těžké, když si zamilujete lidi a zemi a musíte je opustit. Já vím, je to daň, kterou člověk platí za přátelství, ale stejně to bolí. Na náladě mi nepřidalo ani malé letadlo (tak proto letíme dvě a půl hodiny!), kde byl z nákladního prostoru do kabiny jasně slyšet Daníkův rozhořčený a velmi vytrvalý štěkot. Navíc jsem měla opět štěstí na podivného spolucestujícího - tentokrát vedle mě seděl mírně obtloustlý růžovolící dohola ostříhaný vyznavač nějakého východního učení, který zřejmě nerad létal, protože jak se letadlo pohnulo, začal nahlas drmolit nějaké mantry, přičemž rukou probíral řadu dřevěných korálků. Byl cítit podivným kadidlem a drmolil stejně vytrvale, jako Daník štěkal. Bože, já to nesnesu!

Samozřejmě jsem to snesla. Daník přestal štěkat, jakmile se letadlo skutečně rozjelo, ovšem vyznavač východního náboženství zmlknul teprve tehdy, když si mohl koupit džus. To byla úleva! Let byl dlouhý, ale pohodlný, bez skákání a jiných nepříjemností. Přiznám se, že když jsem pomyslela na psy, doufala jsem i v účinek držených palců a pozitivních myšlenek, které k nám vysílali Zvířetníci. S takovouhle podporou by se neměli zbláznit ani psi ani já, ne? Když se dole objevila Eifelovka, byli jsme už skoro na místě. Přiletěli jsme na staré letiště Orly, což jsem pokládala za výhodu - je menší než nechvalně známé letiště Charles De Gaulle, takže jsem doufala, že bude odbavení rychlé a bez problémů. Jakmile letadlo dosedlo, tak totiž začal Daník zase štěkat a hrát mi tak na nervy, prevít jeden. Sice jsem věděla, že je živý, ale také velice nas... naštvaný.

Bez problémů to skutečně bylo, ale rychlé ani náhodou. Nejdřív nás zastavila letištní dáma, že prý nesmíme courat po letišti sami a pokud chceme dostat svá zavazadla, tak musíme s ní. Vedla nás chodbami sem a tam jako hejno žáků zvláštní školy, nahoru a dolů, hlavně nepředbíhat! Nalítala jsem toho v životě dost, ale tohle jsem nezažila - zjevně se snažila dát nějaký náskok chlapům stěhujícím naše kufry. Nakonec nás dovedla do místnosti s přepážkou z neprůhledného skla a nechala nás tam čekat, zatímco telefonovala. A co bylo slyšet zpoza přepážky? Správně - štěkal tam Daník!

Nakonec nás uvedli do uzavřené místnosti určené na přílety z Norska a tuším z Islandu, kde byly na pásu klece se psy, leč žádná jiná zavazadla. S pomocí dobrovolníků jsem naložila bedny na jeden z připravených vozíků a otevřela tu Daníkovu. Přitiskl si ke mně hlavu a žaloval a žaloval... Věděla jsem, že musejí zůstat v kleci, tak jsem ho zase zatlačila zpátky a šla pomazlit Kazana. Ten byl sice zticha, ale o to rozhodnější. Jakmile cvakla pojistka a otevřela jsem dvířka, začal se vysunovat ven s neoblomností ledovce. Takřka nikdy vůči mně nepoužívá svoji skutečnou sílu, ale teď se do toho opřel se vší rozhodností a k pobavení četných přihlížejících mnou prostě prošel, aby se vzápětí s neskonalou úlevou oklepal, stoupnul si vedle pásu a s potěšením se rozhlédl kolem. Vzdala jsem to a začala šátrat v psí tašce po vodítku, zatímco v horní kleci rozhořčeně povykoval Daník, že chce také ven.

Čím víc jsem spěchala, tím víc se vodítka zamotávala, Kazan se snažil prchnout a Daník řval. Jak u blbejch... jak charakteristické pro mé cestování! Nedostávalo se mi ani rukou, ani trpělivosti, tak jsem jim tlumeně nadávala a zápasila dál. Nakonec byli oba psi na podlaze, uvázáni k vozíkům a já, uřícená a pokrytá jejich chlupy, jsem si mohla trošku oddychnout. Takže když spolučekající starší dáma neodolala, zašveholila cosi francouzsky a jala se za obdivných výkřiků objímat psy, nehnula jsem ani brvou a jen koukala, jak hezky se vyjímají černé psí chlupy na jejích bílých kalhotách. Kdo chce kam...

Rozeslala jsem esemesky se zprávou o šťastném shledání a přemýšlela, jací budou francouzští celníci, až uvidí psy mimo bedny. Naštěstí musím říct, že byli nad věcí. Když uviděli ženskou omotanou vodítky, se dvěma psy a dvěma vrchovatě naloženými vozíky, tak jim nejdřív zacukaly rty a potom ke mně vyslali přísné mimické "tyty, tohle se nesmí!", já jim odpověděla kajícným pokrčením ramen s omluvným úsměvem, a byli jsme ve Francii.

Tam už čekal Martin, napůl šílený z nekonečného čekání, stejně jako ze zmateného značení místa našeho příletu, kvůli kterému musel přeparkovat auto, aby zjistil, že stejně jsme zase někde jinde. Psi byli nadšení - páneček je tady! Svět se evidentně začal dostávat do normálních kolejí, takže v klidu klusali letištěm a nastoupili do neznámého auta.

Mohla bych vám tu ještě líčit průjezd Paříží v dopravní špičce, po bulváru Periferique s nepříčetně kličkujícími motorkáři a v autě s opačným řízením, ale ušetřím vás - stačí říct, že to bylo šílené. Přestože Martin dělal, co mohl, poslední předpůlnoční vlak (jezdící v tunelu pod kanálem La Manche) jsme o deset minut nestihli. Takže jsme nakonec v klidu prošli veterinární prohlídkou, nechali proběhnout Nazgúly po opuštěném nočním parkovišti a chvilku si všichni zdřímli - další vlak jel až v jednu hodinu dvacet. Psi byli v pohodě - jakmile jsou s námi, snášejí přesuny vlastně jakýmkoliv dopravním prostředkem bez potíží.

Do Anglie jsme tedy vjeli v hluboké noci, takže první dojem z nového domova znamenal únavnou jízdu po temných dálnicích a ještě temnějších okreskách ve chvíli, kdy jsme se ponořili do hloubi venkova skrývajícího náš nový dům. Ale byl to začátek a já jsem byla zvědavá - tolik toho musíme objevit!