Sedím na chodbě poblíž urologické ambulance a jsem vděčná, že tu nejsem jako pacient. Chodba tvoří společnou čekárnu pro několik lékařů a všichni tak jsme, ať chceme nebo ne, svědky veřejného výslechu urologických pacientů. Jako by nestačilo, že tam ti chudáci – ano, byli to většinou muži, musí veřejně postávat s nádobkami s močí.

Nikdo se proti tomu neohradil. Kdo by chtěl dráždit takovou metrnici, když nakonec bude muset do té ordinace také vstoupit? Měla jsem vztek. Copak té ženě nedochází, jak lidi ponižuje? Opravdu jsem doufala, že je to jen lhostejnost a necitelnost, že to nedělá naschvál.

Znovu mě napadlo, jak často chybí v naší společnosti mezi lidmi vzájemný respekt. A tady bych si dovolila vedle slůvka „respekt“ zdůraznit i to slovo „vzájemný“ – je totiž důležitější, než by se mohlo na první pohled zdát. Protože respekt by nikdy neměl být jednosměrný. Není totiž podmíněn pouze společenským postavením, jak by si člověk matně představoval.

Respekt je důležitou součástí mravních norem společnosti, umožňuje vzájemné dorozumění. Protože nemusíme s druhým člověkem souhlasit, ale měli bychom respektovat jeho osobní integritu, právo na vlastní názor. A on by měl respektovat nás. Popravdě právě na tom stojí většina toho, co se nazývá civilizací.

Opakem respektu je bezohlednost a pohrdání. Ano, často se vyskytuje ve společnosti směrem od lidí, kteří mají momentálně nějakou výhodu – postavení a moc. Nemusí jít zrovna o mafiány nebo politiky, vzpomeňte třeba na tu zdravotní sestru z úvodu mého povídání. Důležité je pochopit, že bezohlednost ani pohrdání nikam dlouhodobě nevedou. Nevyplatí se – to už pochopili například i prozíravější zaměstnavatelé.

A protože nejsem idealista, dodala bych na závěr pragmatickou radu: pokud už nejste schopni respektu, zkuste aspoň zdvořilost. Ta funguje taky:))

Napsáno pro Český rozhlas Hradec Králové 2014