Když J. R. R Tolkien tvořil své elfy a čaroděje, dal jim do vínku nesmrtelnost. Tedy spíš dar zdraví a velmi pomalého stárnutí, takže když je nikdo nezabil (což se ovšem stávalo dost často), mohli žít i tisíce let. V jeho životopise potom Tolkienův syn uvádí, že jeho otec si vždy stýskal nad tím, jak málo tvůrčího času je lidem dáno. Nejdříve se člověk dlouhá léta něčemu učí, a když je schopen skutečně své znalosti a zkušenosti zúročit, bývá už tak starý, že mu pro změnu vypovídá službu jeho tělo. Měl tolik plánů a chtěl udělat tolik věcí, že mu takříkajíc normální lidský věk přišel opravdu krátký. Takže aspoň svým elfům dal to, po čem toužil sám.
Jenže dlouhověkost tohoto typu v sobě skrývala různá nebezpečí a tak ani tak velkorysý autor, jako byl Tolkien, se nevyhnul konstatování, že elfové postupně přestali být životaschopnou rasou a navzdory své (téměř) nesmrtelnosti postupně vymírali. To Andrzej Sapkowski byl ke svým elfům drsnější a to, co Tolkien jenom lehce naznačil, on bez servítků konstatoval. Budu decentní a jeho myšlenku zobecním :))) Po nějakém tom století už vás nebaví skoro nic, protože všechno zajímavé už jste stihli vyzkoušet. A navíc - jste li sami téměř nesmrtelní, co vás potom vlastně nutí mít děti?
Ale rozhodně nejde jen o sex. Nuda je úžasný lidský vynález a já sama si nedokážu představit téměř žádnou činnost, které bych se dokázala s neutuchajícím zájmem věnovat několik staletí. I práce - byť zajímavá a naplňující - se člověku za čas přejí. A co potom? Hromadí se generace, hromadí se emoce, svět začíná být pro všechny moc malý... a co z toho vznikne? Potíže. Nenávist a nesnášenlivost jsou velice nosné a vytrvalé emoce, takže vhodně načasovaná válka může být způsob, jak se zbavit nesmrtelných sousedů a znovu zajímavěji zamíchat karty. Když si to domyslíme do důsledků, tak svět plný nesmrtelných jedinců by asi nebyl moc příjemné místo k životu!
Takže je možná štěstí, že se k té nesmrtelnosti musíme dopracovat nějak jinak. Buď nějakým výjimečným činem či dílem, nebo zcela klasicky - přes naše děti. Výhodou je, že pokrevní příbuzenství není povinné! Protože ta pravá nesmrtelnost se netvoří přes geny, ale přes lásku. Když dáme kus svého života, moře trpělivosti, kilometry nervů a celou horu lásky k tomu, aby se z malých človíčků stali skuteční dospělí lidé, tak se ze světa neztratíme ani poté, co nás navštíví zubatá.
Ale nakonec ani ty děti nejsou podmínkou. Pokud dokážeme mít přátele, pokud jsme schopní pomáhat lidem kolem sebe, pokud do světa, který nás bezprostředně obklopuje, investujeme zájem, účast a dobrou vůli, pokud se nám většinou daří šířit a udržovat kolem sebe důvěru a pohodu, zbude po nás dost pozitivních vzpomínek na to, abychom přežili. V myslích lidí, kteří si na nás rádi vzpomenou. A v jejich řečech.
A právě to je podle mně ten hlavní smysl Dušiček. To světýlko, zapálená svíčička, je jen jeden ze způsobů, jak především sami sobě dokazujeme, že na své příbuzné a přátele za Duhovým mostem nezapomínáme. Je to jen velice skromná forma nesmrtelnosti, ale rozhodně stojí za to...