29.3.2024 | Svátek má Taťána


BTW: O jménech

21.11.2005 19:03

Začalo to tím, že jsem se své sousedky, Holanďanky Marieke, zeptala, jak se její jméno správně čte - nechtěla jsem být nezdvořilá a jméno jí komolit. Můj dotaz měl zajímavé následky. Podle reakcí zúčastněných jsem musela dojít k názoru, že větší část lidstva je buď nahluchlá nebo neumí naslouchat - ať se totiž jmenujete jakkoliv, vždy se najde někdo, kdo vaše jméno domotá tak, že se nestačíte divit.

Já jsem si přitom zrovna v Holandsku připadala dobře, protože jméno Dagmar je tam známé a nevyslovitelnost svého příjmení beru už dávno jako fakt. Ono potulovat se světem s příjmením nacpaným specifickou diakritikou jednoho otrká. A to na tom zdaleka nejsem nejhůř.

Myslím, že se shodneme na tom, že jméno je nedílnou součástí naší osobní duchovní integrity. Jako takové je důležité a přitom do jeho volby v běžném případě vlastně nemáme co mluvit! Příjmení je vysloveně sázka do loterie, jelikož k nám připutovalo naší osobní historií. Jméno nám vybrali rodiče a hodně záleží na jejich soudnosti a dobrém vkusu, jestli s ním později dokážeme žít bez problémů nebo pro nás představuje místo stejně bolavé jako děravý zub.

Já mohu kriticky prohlásit, že by to nebylo nejhorší, kdybych nežila zrovna v národě silně ovlivněném Čapkovou Dášeňkou. Lidi, já mám ale psích kolegyň! Jeden čas jsme s Maxem potkávali dokonce tři psí Dášenky najednou (po jedné z nich, útlé dlouhosrsté jezevčici, Max nezřízeně toužil...:)). Takže už jsem otrlá a povely "Dášo pusť", Dášo fuj", případně "Dášo, okamžitě vypadni zpod té lavice" mě nechávají naprosto v klidu.

S příjmením jsem to ovšem nevyhrála. Když jsem poznala svého budoucího muže, byla to láska na první pohled, ale to jméno... Dlouho jsem si nemohla zvyknout a navíc mi vyšly dvě "r" za sebou, takže představit se zřetelně celým jménem vyžaduje slušnou jazykovou ekvilibristiku. I když si někdy říkám proč se namáhat, když mi stejně napoprvé nikdo nerozumí.

Takže běžně se představím, a pokud má někdo jméno zapsat a nejde o případ, kdy dávám vizitku, tak automaticky ihned hláskuji: "r, u, š, č... ne s, č, ale Š, Č..." Aby toho nebylo málo, mám ve svém rodném čísle první a druhé dvoučíslí stejné. Takže jsou-li potřeba oba údaje, klasicky se prodiktuji příjmením a začnu hlásit rodné číslo: 62, 62... a v padesáti procentech případů se ozve nevrlé "To už mám a dál?" případně drsnější "Nejsem hluchá!"

Takže si občas říkám, že podepisovat se třemi křížky mělo taky něco do sebe...