Tak nevím, jestli jsem divná jenom já, nebo je to jev přece jen rozšířenější. Moje zjemnělé nožky se totiž každou zimu pořádně rozmazlí v okožíškovaných vysokých zimních botách, takže jakmile nazuju jarní botky, vypukne teror. Nohy se prohlásí za chráněné území a odmítají akceptovat jakýkoliv tlak na patách. Pokud trvám na svém (a já musím!), pomstí se mi odřeninami a puchýři.

Kdyby tak alespoň reagovaly na jen boty nové, řekla bych si: trp děvče, krása a paráda nejsou zadarmo. Jenže ony se dokáží odřít i o boty ostudně vyťapané! Jsem-li ve střehu, vytáhnu náplasti hned a omezím škody na minimum. Jenže to se mi povede jen málokdy.

Většinou radostně vyrazím vstříc jarnímu teplu a svěžesti a na každoroční vzpouru svých nohou zapomenu. Jau, jau! Co já se už nakupovala po městě náplastí, abych se potom skrytá v ústraní pokusila zachránit zdravou kůži! Pár dní mi nezbude než střídat jarní botky se sportovní obuví, aby si nohy trošku přivykly a já nevypadala jako masochista.

A tak tu sedím, paty jarně zalepené, a dumám nad tou zajímavou otázkou. Řekla bych, že pokud muži přemýšlejí o hebkosti pleti svých žen, jen málokdy je napadnou jejich... paty!