Když jsem se dozvěděla, že se budeme stěhovat do Norska, tak mě okamžitě napadlo - proboha, co psi a kočky? Připouštím, že jako první myšlenka to rozhodně nevypadá příliš vstřícně k příbuzným a přátelům, ale nemohla jsem si pomoct. Lidem se dá spousta věcí vysvětlit, umějí používat telefon a internet a navíc vědí, že ta změna není na věky. Jenže co se zvířaty? Budoucí čas se jim chápe hodně těžko a změny obvykle nemilují. Tady musíte vsadit na jediné - totiž na důvěru a lásku. Že vás zvíře natolik miluje, aby z vašich rukou přijalo vše, co mu život přinese. Že vám důvěřuje natolik, že se nepokusí nemilou situaci řešit vlastním způsobem.

Ono to platí obecně, nejen při stěhování. Zvíře musí strpět vaše povely, vodítko, nepříjemné ošetření či návštěvu u veterináře. Pokud vztah funguje, nepůsobí mu to žádnou újmu a když nemůže poslechnout s radostí, aspoň moc nenadává. A právě tak to bylo s Nazgúly a naším stěhováním.

Nejdřív pochopili, že se něco děje a začali být neklidní. Potom se balilo a psi měli starosti - týká se balení i nás nebo ne? A tak se snažili být všude, nejradši by se nechali zabalit také. Kočky, přestože to jsou vlastně ještě koťata, byly ve svém snažení důslednější a tak bylo nutné je opakovaně vyhazovat z beden připravených pro kamion. Popravdě řečeno, než jsem všechno definitivně zavřela a začala zalepovat, nezapomněla jsem se přesvědčit, že obě kočky jsou venku ve dřevníku.

Potom nastal den D a já, Marek a zvířata jsme nasedli do Martinova auta a jeli do Prahy. Nepokoj mezi zvířaty byl značný a teprve v bytě se všem ulevilo. Kočky se rozprchly po novém prostředí, aby si našly prozatímní skrýše, ale psi pochopili, že trable ještě nekončí. V bytě nikdy nezůstávali dlouho... A měli pravdu.

Cesta v přeplněném autě byla dlouhá a nesmírně únavná, přestože jsme kvůli psům dost často stavěli. Byli nesmírně hodní a ukáznění, ale ne proto, že by byli tak vycvičení, ale protože měli obavy. Co se to děje? Kam jedeme? Jejich oči nás sledovaly a jen bílé srpečky prozrazovaly, jak moc jsou psi nesví. Ale právě tady zafungovala ta víra v naši neomylnost a důvěra, že bychom jim nikdy neudělali nic zlého, takže cestu nakonec zvládli celkem v pohodě.

Nový domek se jim líbil, nicméně měli jedinou touhu - nespustit nás z očí. Bylo to obtížené, protože jsme věděli, že teď se nastavují pravidla a dva poměrně velcí a hodně chlupatí psi prostě nejsou ani skladní ani nikdy moc čistí. Takže jsme museli odolat jejich touze vlézt si s námi do postele a jasně jim vymezit jejich "boudu". Naštěstí i nyní nám uvěřili že se nevypaříme a "boudu" vzali za svou. Nakonec doma spávali odmalička na zahradě.

V dalších dnech jsme je museli naučit venčit se na vodítku. A to už problém byl. Přestože jsem našla dost míst, kde se mohou do sytosti vyběhat a pohrát, stejně musejí chodit na vodítku. Pozor, není to žádná újma - takhle žije naprostá většina psů, ale pro ty naše "burany" to byla novinka. Jsou to totiž mimořádně šťastní psi, jelikož díky životu kraji malé na vesnice uprostřed krásné přírody znají vodítko pouze jako přepravní prostředek.

Myslím tím to, že na vodítku se chodí do města, do obchodu, k veterináři nebo na jiných frekventovaných místech. Když byli malí a honili zvěř, učili se poslouchat na desetimetrových šňůrách (děsná vzpomínka!), občas jsou přivázaní v lese - hlavně v době kolouchů a při hlubokém sněhu. Ale to bylo vše. Procházka tu byla proto, aby se jeden dostal za humna a pořádně si užil. S venčením si to nikdy nespojovali. No a to se teď muselo změnit.

Chtělo to nebetyčnou trpělivost a hodil se lesík kousek za naším domem, kde jsem je vždy aspoň na chvilku pouštěla na volno. Dnes (tedy po měsíci) už mohu říct že pochopili, že jdou-li ven, je třeba si ze všeho nejdřív ulevit. Takže pokud člověk spěchá, nemusí nervózně utíkat tři kilometry cestou necestou, aby pejsek laskavě zvedl nožku. Naučili se využívat výhod flexi vodítka, takže si dokáží čuchat kolem, místo aby táhli jako spřežení pět metrů přede mnou.

Také pilujeme poslušnost. Ne, že by ji neznali, ale příkazy plnili tak nějak s nadhledem, jako by říkali "no jo, snad paničko nehoří...". Jenže tady jsme mezi lidmi, takže poslouchat se musí hned a ne až si to pséko vyhodnotí. Silně jsem musela přitlačit na kázeň pokud jde o chození k cizím lidem. Potíž je v tom, že Daník je stále přesvědčen, že je malé roztomilé štěňátko a podle toho se chová. Na vesnici jeho poskakování a lísání nevadilo - většina lidí, které jsme potkávali, ho znala, takže se ho nikdo nebál. To ovšem tady neplatí.

Ono je to způsobeno také tím, že jsme je v rámci socializace nechala mazlit a ňuchat od každého, kdo měl zájem. Max byl vedený opačně, takže si sice cizích lidí zásadně nevšímal nebo se jich stranil, ale jakmile potom někdo překročil jeho osobní nedotknutelný prostor, byl ochoten i kousnout. To jsem u relativně velkých psů nechtěla dopustit, takže teď řeším problém opačný. Naštěstí je Daník ve většině případů, kdy neposlechne, tak legrační, že zatím žádný konflikt nevzniknul. Naštěstí.

Fakt je ten, že se tady bojím průšvihu podstatně víc než u nás doma. Jsem v zásadě člověk uznávající pravidla a jejich nedodržování mi obvykle opravdu nedělá dobře. Jenže tady často ani netuším, kdy nějaké pravidlo poruším. Je to jakoby vás posadili ke kartám a vy jste nechápali význam nejméně poloviny z nich. Takže jsem možná nyní přísnější, než bych musela být, ale jeví se mi to jako schůdnější cesta, jak se sžít s novým prostředím.

Dalším novým kouskem našich psů je snaha naučit se hrát s hračkami. Zní to hloupě, ale oni do teď prostě žádné psí hračky nepotřebovali. Začalo to tím, že jim Max obvykle hračky ukradl dřív, než jim stačili přijít na chuť. A to jim trvalo strašně dlouho. Není divu - proč by měli kousat gumovou pískací kost, když měli ke kousání celý svět? Tedy popravdě jen zahradu a okolí, ale tam bylo vždy zábavy víc než dost.

Myši, kočky, podezřelí kolemjdoucí, Šeryk odnaproti, moje rododendrony, a když už jeden nevěděl coby, tak si našel nějaké pěkné polínko a sešrotoval ho. Moc si nepotrpěli ani na kosti z buvolí kůže a podobné propriety, snad jen na to, co se dalo bezprostředně sežrat, jako třeba prasečí ucho. Když potom přišli domů, tak chvíli obejdovali v kuchyni, aby posléze tvrdě usnuli spánkem spravedlivých. Bodejť ne, venku vždy spali jen tak ne jedno oko, takže to potřebovali uvnitř dohnat.

Jenže teď jsou doma pořád, pokud nejsou na vycházce a nějaká činnost jim chybí. Domek je nevelký, dole jsou klouzavé parkety, zkrátka na nějaké hry to opravdu není. Tak jsem to zase začala zkoušet s kousacími kostmi a kroužky. Daník se celkem chytil, Kazan moc ne. Toho nejvíc baví, když může Daníkovi nakousanou kost z pod nosu ukrást. Jestli se budou snažit, třeba jim Ježíšek přinese i něco pískacího...:)))

Jinak bych řekla, že jsou opravdu spokojení. Menší svobodu a míň běhání jim zase vynahrazují zajímavé procházky, každý den jezdí autem a v podstatě nejsou nikdy sami. Potkávají spoustu psů a hlavně fenek! Tady mají lidi v oblibě lovecká plemena, takže psi si mohou očichat a občas se prohnat se všemi typy setrů, ohařů, retrieverů a labradorů. Ze španělů tu potkáváme především ty vyšší typy, klasické kokry jen výjimečně. Nazgúlové jsou vedle hlavně z fenek - u nás na našem konci vsi psí holky vlastně nebyly a teď bydlí v sousedství spanilá čokoládově hnědá labradorka, která navíc v těchto dnech hárá! (Nemůžu tak ty pacholky pouštět v lesíku - okamžitě letí na návštěvu a kvílí u NÍ přede dveřmi...:))

Jak je vidět, i ve svých pěti a půl letech byli schopní změnit svůj životní styl a spokojeně se přizpůsobit novým podmínkám. Z jejich hlediska je ale nejdůležitější, že nepřišli o nás. Člověku to samozřejmě lichotí, ale také to hrozně zavazuje. Prostě vím, že je nesmíme zklamat...

(Foto - minulý víkend v horách asi 150 km od Osla. To jezero už bylo zamrzlé!)