O čem to mluvím? Oslo sice nepatří k největším nebo nejvýstavnějším evropským metropolím, ale má naprosto ojedinělý park. Původně se jmenoval Frognerův, popravdě se tak ještě stále jmenuje, ale nikdo mu neřekne jinak než Vigelandův. To proto, že jej ne zdobí, ale doslova oživuje celkem 600 soch. A jakých! Samé lidské postavy. Většina z bronzu, některé z žuly. Vigelandova fascinace lidským tělem z něho udělala monotematického umělce, ale to rozhodně neznamená, že by se opakoval.

Procházíte parkem, prohlížíte si sochy a vidíte člověka v mnoha podobách - od miminek až po starce. Lidi šťastné, smutné, samotné i ve skupinách, v klidu i v pohybu, a to leckdy hodně prudkém. Otec si hraje s dcerou. Děti v jedné velké skrumáži. Rodiče s dětmi, milenci, přátelé… sochy jsou věrným obrazem toku lidského života. Až na jeden drobný detail - všechny jsou nahé.

Přestože sochy vypadají velmi jednoduše, mívají vždy nějaký detail, který jim dodá výraz, kterým k vám socha promlouvá. Je jich strašně moc, takže oči po nich kloužou stejným způsobem, jako když procházíte davem. Sem tam vás některá osloví osobněji a v tomto případě máte štěstí, že si vybranou osobu-sochu můžete prohlížet s neskrývaným zaujetím, jaké je v lidské společnosti společensky přijatelné jen málokdy. Snad nejosobitější sochou v parku je slavný vztekající se chlapeček. Představuje tak dvou až tříleté dítě, s kterým zrovna cloumá pro tento věk tak charakteristický záchvat vzteku. Toporně stojí, nožku nakročenou, pěstičky má sevřené a řve a řve.

Návštěvníci parku ho milují a řekla bych, že bez ohledu na pohlaví, věk nebo národnost. I když s tím věkem - nejlépe se u něj baví ti, kteří rodiči malých dětí aktuálně jsou nebo byli. Dětem bývá jedno a puberťáci se nad ním ošklíbají. Není divu - jdou-li s rodiči, určitě si vyslechnou nějakou variantu věty: "Vidíš, zrovna takhle si vypadal/ vypadala ty!" A to prosím bez ohledu na pohlaví osloveného potomka. A pak se nemají šklebit! Přiznám se, že i my jsme si chlapečka vyfotili, protože vypadal úplně stejně, jako naši chlapečkové, když vztek cloumal s jejich maličkým majestátem…

Dominantou parku je více než 17 metrů vysoký žulový obelisk poskládaný z asi 150 postav (praví se v průvodci - nesnažila jsem je přepočítávat, jsou strašně propletené…:)). Stačí se na sloup chvilku koukat a máte dojem, že se všechny ty končetiny začínají hýbat. Záda se narovnávají, nohy a ruce protahují a stačí chvilku počkat a kolem bude děsně plno! Kamenní lidé se zdraví, rozhlížejí se a vy zjišťujete, řečeno s klasikem, že jste tam ten jediný masitý…

Ale dost. Potřepete hlavou, zbavíte se představ a vrátíte se do reality. Stojíte v parku a hledíte na umění. Potom vás napadne - opravdu je to umění? Ano, jistě, umělci, který zemřel ve zralém věku ve čtyřicátých letech dvacátého století se ještě dalo odpustit, že znázorňoval to co viděl. Myslíte, že by to nějakému dnešnímu prošlo? Takhle pověsit záchodovou mísu na větev a máte existenciální zamyšlení. Ale nazí lidé, kteří navíc vypadají naprosto opravdově?

Tohle pomyšlení vám zase přehodí výhybku myšlenek kousek vedle. Jako většina umělců rodu mužského dával přednost modelům mladým a ženským. A jak ženským! Valkýry to sice většinou nejsou, ale i tak si tyto ženy rozhodně s chlapci nespletete. A potom se projdete po předměstí a uvidíte tyto Vigelandovy dívky nastupovat do vlaku, jezdit na kole, nakupovat, mlsat zmrzlinu a vůbec žít. A zjišťujete, že se Gustav opravdu dovedl podívat! Plavá děvčata krev a mléko… A následuje ošklivě jedovatá myšlenka - jak se tato děvčata vlastně vypořádávají s nároky dnešní módy, ženským tvarům příliš nepřející?

Ale zpět k sochám. Přestože dosáhnout Vigelandovy tvůrčí plodnosti není snadné, chuť sochat a vytvářet nejrůznější plastiky Norům rozhodně nechybí. A kupodivu mají pro tento druh tvůrčí činnosti pochopení i zdejší úředníci, protože na veřejných prostranstvích najdete takových výtvorů plno. Sochy zvířat, lidí i abstraktní motivy žijí s lidmi ve všeobecné shodě.

Proč si to myslím? Tak v prvé řadě nejsou posprejované (to jsou ostatně v Oslu jenom některé podchody na nádražích a v metru) a za druhé mnoho plastik si diváci užívají i podstatně konkrétnějším způsobem, než jen letmým zrakovým kontaktem. Řečeno lidštěji - lezou po nich děti, opírají se o ně dospělí a s některými si můžete dokonce vypít kávu. Přijde vám to divné? Na první pohled ano, ale stačí přijít ráno na Aker Brygge a uvidíte, že někteří hosté a servírka z jedné z restauračních zahrádek neodcházejí ani na noc. Nemohou - jsou totiž z bronzu.

Sochy, které tu jsou běžně k vidění mi připadaly většinou jako esence toho, co jsme si v duchu zařadila do přihrádky "typicky norské". Snoubí se v nich jistá zemitost, jednoduchost a přísnost, kterou odlehčuje fantazie a jemný smysl pro humor. Zdejší umělce nepřestalo bavit zobrazování lidí a zvířat. Vytvořili paralelní svět k tomu našemu. No řekněte, nechtělo by se vám toulat se kolem jejich výtvorů a být virtuálním obrazem jejich světa?

První článek o Norsku najdete tady, druhý zde a třetí tady...