Už se zmiňovala o tom, že jsem nebyla v Norsku na běžné dovolené, ale dělala jsem společnost svému muži, který tam pracuje a přes týden bydlí. V mých postřezích tedy budou chybět ty opěvované krásy severu (také doufám, že je jednou uvidím…), ale zato jsem měla možnost prošmejdit normální vesnice a městečka v dohledu od hlavního města, a to ve všední dny i ve svátek. A snažila jsem se přitom nemít líné oči…

Když nějaký ten den žijete všední den s Nory, tak si musíte všimnout, jak je společnost pozorná ke svým nejslabším členům - k malým dětem (a jejich matkám), a ke starým a postiženým lidem. Důkazy vidíte doslova na každém kroku.

Nekonečné cyklostezky vedoucí téměř kamkoliv jsou udělány samozřejmě tak, aby z nich těžili i postižení lidé. Vozíčkářů je na ulicích i mimo města vidět poměrně dost a není divu. Většina z nich má nápaditě řešené elektrické vozíky různých kategorií (od těch běžných invalidních až k elektrickým trojkolkám pro lidi po úrazech nebo prostě pro ty, co "nemohou na nohy"), se kterými dojedou kam potřebují. Sjezdy z chodníků, nájezdy místo schodů nebo plošiny jsou samozřejmostí, ale v Norsku jdou ještě dál.

I invalidní Nor je Nor, takže se dá předpokládat, že bude chtít chodit k moři a v létě si i zaplavat, nebo se aspoň ve vodě smočit. Proč mu to tedy neumožnit. Takže na plážích jsou nejen čisté záchody pro muže i ženy (s toaletním papírem!), ale vždy i kabinka pro vozíčkáře. A nejen to. Na vhodných plážích (pomalu a postupně se svažujících do vody) jsou nainstalována nerezová madla na šířku vozíku, která umožní lidem bezpečně vjet až do vody. Nepředpokládám, že by do vody jezdili na elektrických vozíčcích, takže by mě nepřekvapilo, kdyby tu měli k dispozici nějaké speciální koupací. Konec konců, když tu mohou mít plavací záchranné vesty pro psy ve všech velikostech, proč ne tohle?

Jinak vozíky jsou dále běžně k dispozici na nádražích - tedy v rychlíkových stanicích. Když někdo špatně chodí nebo ho prostě tíží věk, mohou mu doprovázející osoby usnadnit život. Také tam nevidíte tolik starších lidí těžce chodit s francouzskými holemi jako u nás. Ne, že by tam bylo méně potřebných, ale radši používají taková ta chodítka s kolečky, brzdou a košíkem na nákupy.

Samozřejmě, že kam se dostanou vozíky, dostanou se i kočárky. V Norsku prý existuje poměrně slušná podpora rodin s dětmi, takže vidět na procházce ženy s houfkem dětí není žádný problém. Martin říkal, že rodiny tam běžně bývají větší než u nás, tři a dokonce i víc dětí není zase žádná výjimka. (Upozorňuji, že jde o běžnou bílou populaci…) V oblibě tu mají kočárky pro více dětí. Ne pro dvojčata, ale vozidla přizpůsobená potřebám miminka v korbičce, staršího sourozence v sedačce a viděla jsem přidělanou i plošinku na kolečkách pro nejstaršího brášku. Děti jsou vidět v restauracích, na plážích, na hřištích a pochopitelně i na lodích. Líbilo se mi, že vždy a bez výjimky měly záchranné vesty a to bez ohledu na to, na jak velkém nebo drahém plavidle se nacházely.

Ostatně bych tady ráda podotkla, že Norové jsou obecně velice sportovně založení. Spousta lidí jezdí na kole a na bruslích, plaví se na kde čem (oblíbené jsou mořské kajaky) a chodí "do lesa". Hned za Oslem začínají hluboké lesy a Norové do nich rádi chodí tábořit. Dál na sever si s sebou berou i pušku. V zimě zase kde kdo běhá na běžkách, hned u metropole jsou i sjezdovky. Když zamrzne fjord (okrajové části, v té centrální zůstávají volné koridory, kudy plují lodě), tak se běžci vydávají na zasněžený led. Vzhledem k většinou panující tmě se světýlkem na čele. Musí to být úžasný pohled… Jinak fjord prý umí zamrznout tak důkladně, že po něm v některých místech mohou jezdit auta a také tak činí. To se potom bydlí na ostrově!

V Oslu navíc můžete v létě zahlédnout obrněné cyklisty, a to nejčastěji jako pasažéry metra linky č.1, která jezdí nahoru až nad Holmenkolen, kolem světoznámého skokanského můstku. Mají speciální bytelná horská kola, brnění z chráničů na větší části těla, odhodlaný pohled a většinou zřejmě nadměrnou dávku testosteronu (dívky jsme neviděli…:)). Věnují se sjezdu a prý se řítí děsivou rychlostí po sjezdovkách. To rozhodně nejsou upravené louky, měla jsem co dělat, když jsem po jedné musela jít kus pěšky. Prostě adrenalin jedna radost.

Asi čtyři stanice nad Holmenkolenem se nachází jediná půjčovna horských kol v Oslu a okolí. Dojednali jsme si dvě kola na týden a musím říct, že to stálo za to. Musela jsem nahlásit svoji výšku (pravdivě!) a vyfasovala horské kolo velikosti M. Mezi námi - bylo mnohokrát lepší než to, co mám doma, a ježdění jsem si tedy náležitě užila. Bylo co, protože kolem Osla je spousta velmi krásných míst, kam se člověk může na kole dostat. Ale rovnou upozorňuji - rovinky nečekejte.

Rovinky jsou zaklínadlo, které na mě používá můj muž ve chvíli, kdy mě láká na cyklistický výlet. A já mu na to vždycky skočím! Jeho argumentace ve prospěch rovinek v Oslu zněla následovně: vždyť se nevzdálíme od moře, a to přece kopce nemá… To nemá, ale ten břeh! Musím ale uznat, že to není žádná katastrofa - na rozdíl od hor, které se tyčí jen kousek od pobřeží. Břehy fjordu, poloostrovy i ostrovy jsou pochopitelně kopcovité, a i když kopečky dokáží být hodně prudké, nebývají dlouhé. Problém může nastat, když se hrabete v šotolině, která tady pokrývá většinu lesních cest, protože kolo má tendenci se místo pohybu vpřed zahrabat (vy ostatně taky :)). Mnohokrát jsem ocenila skvěle odpruženou přední vidlici, zejména když jsme projížděli úzkými pobřežními stezkami a poskakovali přes kořeny a kameny.

Ty kameny jsou vůbec pozoruhodné. Jak se vyjádřila Martinova kolegyně, jde o zvrásněné sedimenty, vrstevnaté jako břidlice, s pěkně ohlazenými okraji. Většinou jdou napříč stezkou, kluzké, zákeřné a velmi hezké. Často tvoří celé kusy pobřeží a musím uznat, že vypadají velmi úhledně. Jinak pokud uvidíte ve fjordu žluté písčité pláže (je jich tam dost) tak věřte, že tam nejsou náhodou. Byly vytvořeny uměle, když se z lodě foukal na břeh normální písek. Zdejší opravdový pobřežní písek je totiž šedý a plný škeblí připomínajících slávky. A navíc je ho na pořádnou pláž málo.

Moři to pochopitelně nevadí. Je neuvěřitelně čisté a přestože je v uzavřených zálivech většinou klidné jak rybník, nikdy si ho s rybníkem nespletete. Mlaská si u břehu se samozřejmou nonšalancí, ale stačí trochu ostřejší vítr a hned vidíte, s kým máte tu čest. A jak krásně voní! Skrz čistou a málo zvlněnou vodu je vidět hluboko a je to pohled rovnou do srdce. Aspoň do mého. Odjakživa miluju moře a každý den svého pobytu v Norsku jsem strávila aspoň půl hodiny koukáním do vody (často to bývalo mnohem déle!).

Snad jsem vás ještě neodradila. Příště bych ráda napsala ještě něco o zdejší architektuře a o sochách. Polární záře to sice není, ale i tak si to myslím zaslouží chvilku pozornosti…