Začalo to tím, že na mě hrozivě cenily zuby termíny, takže jsem musela povinný půldenní výlet do Trutnova napracovávat v noci. Jak už to bývá, když se doopravdy probudíte, už se vám potom nechce spát. Takže jsem zalezla do postele chvilku před půl třetí a opravdu se snažila usnout.
To, že se mi to povedlo jsem zjistila o hodinu později, kdy jsem se opět probudila. Tedy byla jsem probuzena a to značně drsným způsobem. Něco mě vyděsilo. Spala jsem tak krátce, že jsem se opravdu hned nedokázala zorientovat, ale za chviličku se mi to ujasnilo. Z dálky zlověstně zabublala bouřka a před domem zoufale zakvílel Daník. To byla kombinace, která se opravdu zaspat nedala.
Ne, že bych to nezkusila, ale příští hrom už zahlomozil důrazněji, takže Daník taky přitvrdil. Co se dalo dělat. Mátožně jsem vylezla z postele, slezla po schodech dolů a otevřela dveře. Probuzení bylo dokonáno. Nápor dvou mokrých chlupatých psů, z nichž jeden byl evidentně napůl šílený strachem a snažil se mi nacpat pod noční košili, byl účinnější než studená sprcha.
Kazan byl v pohodě, spokojeně se rozvalil v chodbě a bouřku evidentně nijak neřešil. Nabídla jsem psům chodbu bez vstupu do pokojů - měla jsem dojem, že je to nejtemnější část domu, kde by Daníka nemusely děsit blesky. Daník sám však měl na věc jiný názor. Navzdory tmě vylezl do podkroví a tam to začalo.
Domnívala jsem se, že se bude chtít schovat u mně v posteli, ale nebylo tomu tak. Nervozita ho honila sem a tam. Drápy cvakaly na prkenné podlaze a rychlé dýchání naznačovalo, že Daníka netrápí zdaleka jen teplo. Přivolávala jsem ho, snažila jsem se ho uklidnit hlazením a přidržet u sebe, ale pes se prostě nedokázal zastavit. Popoběhnout, zkusit jeden úkryt, ležet pět vteřin a znovu. Nakonec jsem z postele vystrčila ruku, Daník si ji zařadil do cestovního programu a pravidelně si chodil pro podrbání.
Přitom ta bouřka nás obíhala kolem dokola, opravdového blýskání a práskání jsme se vlastně nedočkali. Nebála jsem se dokonce ani já a to ze srdce nemám ráda noční bouřky. Oběma se nám ulevilo až o půl páté, kdy se bouřka odpráskala někam za humna. Poznala jsem to podle Daníka, který konečně s úlevou zalehl u Martina v šatně. Vypustila jsem psy do šera, které zvěstovalo nadcházející úsvit. Vzduch voněl, ticho bylo doslova léčivé.
Jaká úleva vrátit se do postele a zkusit přece jen usnout! Utěšovala jsem se tím, že ráno mě nic nehoní a budu to moci nějak dospat. Jak jsem byla naivní! Ještě nebylo osm hodin, když mě probudil zuřivý psí štěkot. Zkusila jsem strčit hlavu pod polštář. Co tam ty bestie mají? Kočku? Ježka? Zajíci si užívají před našimi vrátky? Zajíci to nebyli - zjistila jsem, když zadrnčel zvonek. Jednou, podruhé, potřetí...
Vylezla jsem z postele a opět slezla ze schodů. Kdo to proboha může být? Za vrátky postával mladý muž v pracovní kombinéze a nevěřícně na mě koukal. Uvědomovala jsem si své střapaté vlasy a děkovala bohu, že moje noční košile má blíž k tričku než k odvážnému negližé. "Přivezl jsem vám to dřevo," pravil. Rozhlédla jsem se. Že bych ještě spala? Za mládencem se nemohlo skrývat ani kolečko.
Pochopil. "Auto mám vzadu na cestě za tou stodolou. Nevěděl jsem, jestli projedu," vysvětloval. "Kam to mám složit? Je toho opravdu hodně," pokračoval a s pochybnostmi mě pozoroval. Tušila jsem, co se mu honí hlavou. Ono je to teď u nás složité. Starou kůlnu jsme na jaře rozebrali a nový dřevník je momentálně takříkajíc ve výstavbě. Znamená to, že za mým parkovacím místem je hromada písku, vedle na paletě složený cement, na dvorku míchačka a celkově to tu dělá dojem, že tu není místo ani na to moje auto - natož na deset kubíků nařezaného dřeva.
No dohodli jsme se. Z auta to vysype na dvůr, z couráku (Jaký krásný termín pro vlek!:)) za cestu. "Musíte odjet s tím autem a já jsem tu hned," zakončil vesele. Vpotácela jsem se do domu s cílem se pokud možno okamžitě zcivilizovat. Chudák mládenec! V práci je určitě někdy od šesti, vesnice už žije naplno a domácí paní kouká jak vyvoraná myš!
Přemýšlela jsem, jestli se mám nějak omlouvat a rychle se oblékala. Zahučel motor a před vrátky zastavila obrovská liazka s vlekem. Nakonec jsem se přece jen zmínila o tom, že píšu a tak často pracuju do noci a mládenec se chápavě usmál. Co si asi myslel jsem pochopila vzápětí. Na dvorku máme lampu, která simuluje jinde běžné veřejné osvětlení. Bylo potřeba ji ochránit před přívalem polen.
Napadlo mě před ni strčit popelnici, ale mládenec se bystře rozhlídnul a uviděl špalek, který v prvním roce sloužil jako provizorní krč. "Vezme tenhle," určil. Pochybovačně jsem se na něj podívala. Nebyl to žádný Herkules, ale sebedůvěry měl dost. Pochopil, co se mi honí hlavou, napřímil se, vypnul hrudník a pravil: "Víte paní, já pracuju rukama!" Usmála jsem se. Byl báječný. Vzal špalek, nejdřív ho pokoulel, potom prohodil cosi o tom, že je to jen nějaká souška a donesl ho před lampu. Došlo mi to. Každý máme něco...