Syndromem náhlého zmizení u nás doma trpí především Daník, i když jak Kazan, tak obě kočky tento princip znají a sem tam i používají. Daník však má v této disciplíně neoddiskutovatelný náskok. Není divu - neviditelností trpí poměrně často. Tedy trpí... Kdybych to měla vzít do důsledků, tak následky jeho neviditelnosti postihují spíš mě než jeho. Ale abych to vzala od začátku.

Již jsme se tu párkrát zmínila o tom, že Daník je navzdory svým pěti a půl letům stále přesvědčen, že je malé roztomilé voňavé chundelaté štěňátko, takže by se nejradši vyskytoval v nadýchaných peřinách. A pokud by nebyly peřiny, spokojí se klidně i s křeslem nebo gaučem. Ve své kalkulaci samozřejmě pomíjí fakt, že má kožich odolávající dvacetistupňovým mrazům, svůj aktivní čas tráví lítáním po lese a máčením se v jakékoliv vodě, kterou se mu podaří objevit.

Nezajímá ho, že díky většině svých radostných aktivit je větší část roku více či méně špinavý, více či méně (v tuto dobu více!!!) mokrý nebo aspoň navlhlý a vzhledem ke své vášni pro přírodní parfémy také velmi často poněkud páchne. Vzato nezaujatýma očima, vypadá prostě jako aktivní venkovní pes, který si umí užít. Jenže, a tady už nastupují moje zaujaté oči, patří takováhle potvora do peřin?

Nikoliv - proto mají s Kazanem svoji baterii pelechů. Můj názor je naprosto jasný, nicméně Daník se s ním odmítá ztotožnit. Ale ani já nejsem bez srdce a snažím se mít pro jeho delikátní choutky pochopení. Výsledkem je, že doma máme psí gauč a psí křeslo, na kterých zhusta tvořím a kde mi psi mohou dělat společnost. Na nepsí křesla a pohovku je vstup zakázán. To Daník chápe a bere. Jenže teď padla kosa na kámen.

Nyní totiž bydlíme v pronajatém domku, jehož součástí je samozřejmě i nábytek. Potíž je v tom, že ho kupoval někdo, kdo má doma tak nanejvýš papouška - křesla jsou totiž velmi světlá, téměř bílá. Jistě, jsou pohodlná a to moje psací má i nezbytnou podnožku. Ale zcela jistě nejsou vhodná jako pelech pro věčně navlhlého, ne zcela čistého a chlupy pouštějícího psa. Zkoušela jsem to Daníkovi vysvětlit a nabídla mu vedle obligátních pelechů i teplé a příjemné koberečky. Vrhl na mě pohled mučedníka a postupně si našel nějakých pět míst, kde se podle něho dá obstojně vyspat. Jenže pokušení narůstalo.

Trvalo to víc než měsíc než došlo k Daníkovu prvnímu náhlému zmizení. Jelikož jsem ten den potřebovala trochu úřadovat, a tedy si k notebooku přidat externí numerickou klávesnici, přesunula jsem se ze svého oblíbeného křesla k jídelnímu stolu. Zapojila jsem počítač do sítě a zabrala se do práce. Upozorňuji, že jsem seděla zády ke svému křeslu. Po nějaké chvíli jsem vstala, podrbala Kazana, který mi spal u nohou, a rozhlédla se, abych mohla pozdravit i Daníka. Ale ten v místnosti nebyl.

Zato na mém bílém křesle ležela jakási hromada černých chlupů. A protože jsme ráno obcházeli cestou necestou jezero, byla ta hromada sice vykartáčovaná, ale stále vlhká. Jenže pes tam evidentně nebyl. Na hromadě se totiž nepohnul ani chlup. "Co to tady vidím?" pravila jsem přísným hlasem. Hromada nic. "Není to náhodou Daník?" Zvýšila jsem hlas a pokusila jsem se nesmát. V hromadě se nakrátko ukázaly dvě temně hnědé oči lemované bílými srpečky. Když zjistily, že stojím přímo nad nimi, okamžitě se zavřely a nakrátko se objevivší pes opět zmizel.

Snažím se být nekompromisní. "Daníku, koukej vypadnout!" Hromada si vzdorně odfoukla, ale jinak se nepohnula ani o fous. Vždyť tady přece žádný Daník není! Jak by tedy mohl vypadnout? Výhružně zavrčím. Odpoví mi zablýsknutí srpečků - hromada zkoumá, jestli je to opravdu tak vážné. Nemusím být bystrozraká, abych viděla vlhké fleky na potahu křesla. A černé chlupy, které se rozhodly opustit domovskou hromadu. Sakra, jak to vyčistím?

Pes je snad ještě neviditelnější, než před chvilkou. Nedá se nic dělat, přišel čas na hrubé násilí. Popadnu hromadu za chlupy a sešoupnu ji na zem. Okamžitě se rozmotá do Daníka a vrhne na mě vyčítavý pohled. "Že se nestydíš bejt taková na chudáka hodnýho pejska! Malý rozhořčený vlk se pomalu šourá k jednomu z pelechů.

"Jen počkej," říkají mi ty temně čokoládové oči. "Však ty se zase otočíš. A já budu připravený. A budu ještě neviditelnější!"