Spánek. Jak je sladký, když se povede, a jak strašně chybí, když nás o něj připraví starosti nebo nemoc! Stejná pohodlná chumlací postel se může proměnit v pověstné lože Záhořovo ve chvíli, kdy si vyhodíme plotýnku, dítko si protáhne vycházku do pozdních ranních hodin nebo svoji návštěvu ohlásí kontrolor z finančního úřadu.

Jestli je sladký spánek noční, pravidelný, tak jak vyjádřit dráždivou chuť spánku zakázaného? Och, jak nádherně se usíná nad učením, při televizi, na poradách nebo na konferencích, obzvlášť je-li po obědě a v sále je přítmí!

A ta krutost neustálého probouzení. Oči se zavírají, rychle a pevně, hlava balancuje v polorovnovážném stavu... stačí mžik a člověk tvrdě spí. Ale nesmí. Neodkladné termíny, kritická zkouška nebo čistě přítomnost nadřízeného se s příjemným schrupnutím vylučuje, takže nastává boj. "Otevři ty oči! No ještě! TVOJE OČI! Ke komu si myslíš, že mluvím! Neschovávej se za ruce, já vím, že chrníš!" Chudák svědomí a smysl pro povinnost se zatraceně zapotí, než své usínající já zase probudí.

Ale to ještě není to nejhorší, ať už nad učením nebo na schůzi je možný malér přece jen vzdálenější, než kdy se člověku klíží oči za volantem. Jak se začne středová čára zajímavě vlnit či ozdobí-li se místo fádního přerušování pozoruhodnými geometrickými obrazci, je načase spustit okénko a urychleně zastavit, dokud je to ještě v lidských silách. Sladký spánek může v tomto případě nebezpečně rychle přejít do toho věčného, o jehož případné sladkosti nás zatím ještě nikdo z pochopitelných důvodů neinformoval.

Je to už spousty let, co jsem opustila školu, ale i dnes si vychutnám ten moment, kdy mi nad knížkou poklesne hlava, oči se zavírají a já si uvědomím, že tentokrát usnout můžu! Není divu, že si kolikrát lidé odsouzení svým povoláním k nelidskému vstávání nařídí i ve volný den budík na obvyklou hodinu, aby ho potom mohli plácnout, zachumlat se zpátky do měkkého tepla pokrývek a se zadostiučiněním opět usnout.

Do dnes si vzpomínám na muka, která mi připravila Rusalka. Vážně! To mi bylo šestnáct, celý den jsem strávila v sedle a prací ve stájích, načež večer jsem se šla s matkou a babičkou klasicky vzdělávat.

Scéna ve Smetanově divadle byla novátorská, tedy bez zbytečných detailů, takže větší část z těch čtyřech hodin byla fakticky jenom zelená. Bože jak mně se chtělo spát! Zoufale jsem se snažila se upnout na hudbu, na herce, na kostýmy... ale ve skutečnosti to byl až na výjimky, kdy hudba opravdu burácela, jediný nekonečný boj se spánkem. Věci nepomohlo ani rozhořčené syčení a pošťuchování ze strany mých předkyň.

Musím uznat, že ta opera byla pro mě nezapomenutelná, ale chudák Antonín Dvořák s tím mnoho společného neměl. Naštěstí jsem se proti tomuto velkolepému dílu, které v tom bylo navíc nevinně, nezatvrdila, i když jsem potom dávala přednost vybraným áriím před celým kompaktním představením.

Tehdy to byla záležitost výjimečná, ale když se mi narodil první synek, dostala jsem do podobného stavu na celé měsíce. Dítko se totiž rozhodlo užívat čerstvě nabytého života a spánkem nehodlalo ztrácet čas, takže jsme byli vzhůru prakticky každou noc zhruba od jedné do pěti. Ani přes den toho Andrášek moc nenaspal, takže já jsem si byla nucena vypěstovat návyk usnout každou minutu (v jakékoliv poloze), kdy po mně nikdo nic nechtěl. Dovedete si představit, jaké to mělo důsledky, když jsem konečně nastoupila do práce???

Aby si člověk spánek opravdu vychutnal, měl by být nerušený. Haha, zasměje se kde kdo. Existuje vůbec nerušený spánek, pokud člověk není hluchý nebo na smrt unavený? Městský hluk v noci nemizí, jenom polevuje tak, aby ta vyrušení byla opravdu dobře slyšet. Rozhoukané alarmy, opilecké vyzpěvování a časně ranní burácení popelářů jsou doplňovány zvuky vydávanými přežívající zvířenou. Na venkově je zase sametové ticho vesele rozbíjeno zvířenou pro změnu všudypřítomnou - od pokřikujícího ptactva, přes všelijaké vřískání doprovázející složitý soukromý život vesnických koček až k psímu štěkotu vydatně komentujícímu jevy zjevné i tajemné.

Ale proč chodit tak daleko od domácího lože? Chrupající partner, nespící děti a zvlčilá domácí zvířata vám mohou krást spánek stejně účinně, jako silvestrovské rachejtle, jen s tím rozdílem, že tomu musíte čelit denně. Přesto je rodičovská postel vydatně zaplněná dětmi, psy a kočkami spíš jednou z forem momentálního životního štěstí, než katastrofální vidinou.

Ale není to jen rodinná pospolitost, která člověka může tím hezkým způsobem okrádat o spánek. Dobře si pamatuji, jak mě kdysi coby mladou ženu rád zdravil jeden známý svérázným dotazem: "Tak co slečno Dášenko, jak jste se vyspala? Dobře anebo sama?"