To jsem byla zrovna na vysoké škole a psala práci o transportu divokých zvířat. Abych se do tématu mohla pokud možno realisticky ponořit, šla jsem na měsíční brigádu do zoo ve Dvoře Králové. Měla jsem štěstí a dostala práci v pavilonu žiraf, zeber a dalších exotických kopytníků. Zažila jsem spoustu zajímavých příhod a jedna z nejhezčích byla se žirafami.
Žirafy jsou kouzelná zvířata. S nepopiratelným půvabem se klátí životem a zvědavě natahují krky za štěstím. Všimli jste si někdy, jak mají žirafy nádherné oči? A ty jejich řasy! Každá modelka by jim mohla závidět. Přestože vypadají zasněně, mají bystrý postřeh a především mlsné jazyky.
Bylo to tak. Měla jsem zrovna všechno hotové, takže jsem se usadila na svém oblíbeném místečku - totiž na žirafím krmelci. Dlouhokrké dámy už byly po snídani a slídily po výběhu po něčem malém ke smlsnutí. Tak jsem jim utrhla pár větviček s čerstvými lístečky a nabízela jsem jim je jako zákusek. A abychom se trošku pobavily, nestrkala jsem ji jim větvičky rovnou do tlamy, ale naopak, hezky jsem s nimi uhýbala. Žirafy vyplazovaly své dlouhatánské jazyky, schopné otrhat listí z trnitých akácií, a snažily se větvičky chytit a sežrat.
Nyní je třeba udělat malou odbočku. Bylo to v létě a byl velmi horký den. Na sobě jsem sice měla zcela obvyklé pracovní kalhoty a boty, ale místo trička jsem si oblékla pouze vršek od plavek. Byly to takové ty velmi jednoduché, které měly místo klasického zapínání jenom tkanici zavazovanou vepředu. A co je důležité - byly světle zelené.
A tak jsem seděla na krmelci, klátila nohama ve vzduchu (žirafí krmelec je asi 2,5 m nad zemí) a zlobila žirafy. Bylo tam děvenek asi pět a bavily se stejně jako já. Jenže navzdory poťouchlostem mi už začaly docházet větvičky. Držela jsem v ruce tu poslední a snažila jsem se udržet pozice co nejdéle. Plně soustředěna na oblafnutí tří mlsných tlam jsem zapomněla na tu čtvrtou. A tak se stalo, že jsem na promyšlený útok nedokázala včas zareagovat.
Žirafě zkrátka došla trpělivost a rozhodla se pozřít lísteček, který - jak se jí zdálo - byl zcela nehlídán. Ano, tušíte správně. Natáhla se po tkanici od plavek a zatáhla. Účinek byl okamžitý. Vzhledem k tomu, že zoo je veřejným prostranstvím kde jsou diváci přítomni už z podstaty věci, nezbylo mi než pustit ostře hlídanou větvičku a urychleně zachraňovat situaci. Tu však komplikovala tvrdohlavost flekaté dlouhokrké příšery, která se nehodlala své vytoužené kořisti jen tak bez boje vzdát.
Platící návštěvníci si tak ten den mohli připočíst do seznamu zážitků i jeden poněkud lechtivější. Slyšela jsem nějaké děti, jak se ptají maminky, proč se ta paní pere se žirafou. Zatímco maminka se snažila vymyslet akceptovatelnou odpověď, tatínek od této rodinky neříkal nic. Zato zbystřil pozornost, usmál se a evidentně měl pocit, že se konečně děje něco zajímavého...
Ale nakonec to dopadlo dobře. Žirafy se dostaly i k té poslední větvičce.