Rozhodně nejsem specialista na poezii, ale asi navždy mi utkvěla v paměti jedna z dětských básniček. Jmenuje se Stopy ve sněhu a je od Jana Čarka. Končí veršíky:

Koroptvičky nakonec
psaly nožkou na tom sněhu
byly jsme tu v noci dnes
až do rána na noclehu.
Mrazila nás ale zem,
nejvíc na nožičky.
Se srdečným pozdravem
Vaše koroptvičky.

A právě tohle mě napadne, když vidím, co že to všechno kolem našeho domu běhá. Koroptvičky to sice nejsou, ale srnky, zajíci, myši, občas veverky, kočky a pochopitelně naši chlupáči. Zasněžené stromy shodí poslední listy a na větvích jsou najednou vidět ptáci. Hladově pokukují, kdy se konečně otevře restaurace pod hruškou a především vrabci mají zobáky plné řečí o tom, že je zima a vůbec, kde se courám s tím žvancem.

Sníh je poetický, ale studí. A je mokrý. Pod ním je zmrzlá zem nebo bláto. Naši psi ho mají rádi, ale vocuď pocuď. Mokré ledové tlapy, studené břicho, zalezlé kočky - kdo to má pořád snášet? Takže s výjimkou vycházek mají většinou jedinou snahu a to dostat se do domu.

Zkoušejí různé způsoby. Daník se snaží používat své osvědčené promítání. Jednu chvilku leží v předpelíšku, druhou je promítnutý v předsíni. Stačí mžik a mokré a zablácené psisko se šťastně povaluje na pelechu. Nebo na gauči.

Kazan volí silová řešení spočívající v otvírání dveří. Jelikož mu ale ledacos chybí do dokonalosti komorníka, je to způsob vskutku bouřlivý. Bum prásk, šestatřicet kilo dopadlo na kliku zablácenými tlapami a dveře letí, narážejí na zeď a s rachotem se odrážejí zpátky. Většinou je zčuněný až hanba, takže nahodí stěny a boty všemožným svinstvem. Buď se zastaví na zátěžovém koberci v předsíni, nebo pokračuje až do chodby.

Pokud jim oboje zatrhnu, zaútočí jiným způsobem. Daník otevře tlamu a začne kvílet. Není to ani štěkot ani vytí, je to prostě kvílení. Snáší se to velmi těžko, to mi věřte. Když nezareaguji, přidá se Kazan. Nejdřív naštvaně štěká, potom to prokládá vytím. Drákulov hadr. Nakonec mě udolají, takže večerní pobyty už nejsou směrované na večerníčka, ale postupně se dostáváme až ke kouzelné školce.

Ale nějak se na ně nemůžu zlobit, když si vzpomenu na "Mrazila náš ale zem, nejvíc na nožičky," tak mě těší, když je vidím chrupat na pelechu - nebo na gauči...